Tomáš Garrigue Masaryk jako pevný základní kámen české národní mytologie. Já osobně ale Masaryka vnímám spíše jako vášnivou osobnost plnou lásky k životu. Svědectví o tom nám zanechal v dějinách českého myšlení. Není pravý čas vyvléknout ho z nacionalistického hávu?
Identita vědce či národního budovatele nebyla pro Masaryka ústřední. Ve středu jeho zájmu totiž vždy byl člověk a jeho důstojnost. Živý tvor, zasazený v konkrétním čase a prostoru, který byl svým zrozením umístěn mezi jiné, jemu podobné bytosti. Tito spolu mají vést dialog o své budoucnosti a věnovat se její aktivní tvorbě.
Ve svých Ideálech humanitních zdůraznil, že člověk není posvěcen prací či příslušností k etniku. Právě naopak. Práce ani jakákoliv komunita nejsou účelem, ale prostředkem k univerzálnímu lidství. „Být člověkem“ znamená vycházet z přikázání lásky k bližnímu orientovaného k horizontu celého lidstva. O národě netřeba dnes tolik mluvit. Jsou ho plná ústa politiků i různých davových křiklounů. Mytologie české státnosti se stala rukojmím strachu a nenávisti. Jsem nedůvěřivý k tomu, když se příliš zdůrazňuje kolektiv národa. Zvláště tehdy, kdy takové řeči oživují stará nepřátelství a vytyčují nová.
Proti nenávisti
Masaryk důsledně odmítal jakékoliv národní či jinak kolektivní cítění ospravedlňující nenávist. Zdrojem mravnosti nemůže být žádná etnická, majetková či třídní příslušnost. Podle něj jsme všichni služebníci nadlidské, naddějiné a nadsvětské prozřetelnosti, které nám ukládá milovat sebe a bližního svého. A pokud je tato prozřetelnost metafyzická, znamená to, že nemá a nemůže mít žádného nezpochybnitelného garanta na tomto světě. Proto Masaryk tak usilovně kritizuje církev. Nechce rušit náboženství, ale uvolnit jeho nejcennější dědictví. Tím je nezávislost jedince na institucionálním tlaku, v němž se nachází. Říkáme tomu svoboda. To je vlastně velmi radikální požadavek.
Pro mne je tento existenciální Masaryk inspirativní. Zasazuje totiž člověka pevně do jeho života. Upamatovává jej, že „být“ znamená vždy „být v situaci“, a otevírá mu toto určení ve smyslu svobody. Člověk se má rozhodovat opravdově, být schopen ručit za své postoje, za sebe, růst ze svého svědomí. Omluva poměry, strachem ze ztráty blahobytu a pohodlí neobstojí. Nemít strach!
Filozof Milan Machovec ve své předmluvě k Masarykově biografii na jaře 1968 zdůraznil právě tento odkaz. Demokratismus není spojen s nějakým partikulárním státním zřízením. Je to poslání, oddanost člověka opravdovosti života. Ježíš – ne Cézar. Čili člověk – ne instituce. Demokracie nemá být mašinou ministerstev, parlamentů a voleb. Spíše má usilovat o praktické uskutečnění úcty ke každé bytosti v osobní angažovanosti. Na meze národností a majetkových poměrů nehledě.
Průkopník českého aktivismu
Profesor Masaryk svým životem dokládal, že akademik není nikdy mimo politiku. Že výkon univerzity je na hraně vědění a konání: postoje pedagoga i vědce jsou vždy politické, protože formují veřejnou diskuzi. Akademický názor poskytuje legitimitu občanským a politickým hnutím a v moderní společnosti je gatekeeperem vědění univerzitní profesor. Ochota Masaryka držet svoje postoje na akademické půdě nebyla pouze výrazem jeho realismu, tj. snahy rozbíjet laciné mytologie. Ostatně nakonec jich sám také pár vyznával – třeba tu o husitském dědictví českého národa. Avšak jako učitel demonstroval, že univerzita má být sice nestranická, ale vždy angažovaná.
Dnes, kdy pojem občanské společnosti hořkne v ústech a boj proti nevládním iniciativám zuří z různých stran, je třeba vyzdvihnout Masaryka aktivistu, důsledně odmítajícího se přidat k pohodlnému přihlížení kibiců nebo spoléhat na institucionální mašinérii. Situoval do aktivní činnosti sebe celého, ve vší svojí tělesnosti. Byl přípraven nést i fyzickou zodpovědnost. Nakonec – sám nehovořil o ničem menším než o revoluci. A to dokonce světové. Revoluci, v níž nahradí porobu lidí dialog nezávislých a sobě rovných.
Nekonzumovat, ale vášnivě žít
Jistě se mnohým hned vybaví poněkud militaristický obraz „tatíčka národa“ v uniformě, na koni. Jako by byl ztělesněním od života odtrženého řádu, kterému je třeba se slepě podvolit. Vidím jej zcela naopak.
Jeho pověstné střídmosti rozumím jako snaze být neustále připraven k životu. Nenechat se zlákat lacinou útěchou dobrého jídla, pití či hédonismu. Tedy nikoliv Masaryk puritánský, autoritativní, ale vášnivý. Oddaný opravdovosti života tak, že se střeží všeho, co by znamenalo svět vezdejší pouze konzumovat. Jak revoluční dnes, v době, kdy se za češství demonstruje s vepřovými hlavami a sexismem! Masarykovskou střídmost lze chápat jako jistý minimalismus vedoucí k autonomii. Ale ne pro osobní prospěch. Horizontem humanity jsou vždy ti druzí. Nic nesmí stát v cestě lidství. Žádný majetek, závislost nebo využívání druhých pro svoje pohodlí.
Masaryka neradno vnímat jako militantního budovatele národního státu porobujícího vše, co mu stojí v cestě. Hleďme na něj spíše jako muže, jenž přijal jméno své ženy, aby dal jasně najevo, že pro druhé je ochoten vzdát se i části své identity. Osmdesátileté výročí jeho smrti nám klade bolestivou otázku, na níž je třeba odpovědět celou bytostí. Jsme připraveni obléct se do uniformy vášně k lidskému životu a vyrazit do boje za člověka, abychom mohli se všemi lidmi žít pod přikázáním lásky a v dialogu?
Pokud ne, je pro nás Masarykův odkaz pouhou státnickou legendou podpírající mýtus o zlatých dobách první republiky. Žijme přítomnost raději prizmatem budoucnosti humanity. Ony ty věky minulé nebyly vůbec tak zlaté, jak si myslíme. A Masaryk by byl první, kdo by nás na to upozorňoval. Jako tomu bylo s rukopisy.
Autor se odborně zabývá etikou médií a umění a vztahem náboženství a médií. Působí na Fakultě sociálních studií MU a JAMU.
