Otázky „Co je člověk?“, „Co činí člověka člověkem?“ a „Čím se člověk odlišuje od ostatních obyvatel planety Země?“ provází člověka jako člena lidského rodu od starověku po současnost. V průběhu dějin lidského společenství zaznělo mnoho odpovědí na uvedené trio tázání. Některé z nich, ač se zdály být definitivní, se propadly do hlubin dějin, některé z nich jsou stále ještě usazeny v pozici možností či alternativ.
Pokud bychom měli pojmenovat ty již propadnuvší, potom bychom museli vzpomenout tvrzení o odlišnosti člověka ve schopnosti sebereflexe nebo realizace pohřebních rituálů. Prohrabujeme-li se bohatstvím lidských myšlenek o nás samých, zajisté narazíme na jedno slovo, jímž by bylo možno obohatit mozaiku lidské výjimečnosti či alespoň odlišnosti.
Tímto slovem je slovo svoboda. Svoboda člověka je usazena v epicentru jeho přirozenosti až do té míry, že si ji my lidé pozitivně neuvědomujeme, pokud ji máme. Pokud si svobodu, tedy jeden z atributů lidských, plně uvědomíme, je to bohužel v momentu její absence, a to z důvodu jejího násilného odebrání nebo z důvodu našeho neuváženého odevzdání vlastní svobody do rukou někoho jiného, který nám za zradu sebe sama slíbí třicet stříbrných.
Z uvedeného důvodu je zřejmé, že činy lidí jako jedinců či jako členů různých lidských uskupení kolem svobody necyklují v obdobích, kdy ji „vlastníme“. Teprve až si uvědomíme její ztrátu, snažíme se ji znovu uchopit, navrátit ji do centra všech našich atributů, a dokonce následně bojovat za její udržení.
Cesta k liberální demokracii
Náš národ, jakkoliv jej ve vztahu k jeho současné podobě definujeme, prošel poměrně velkým počtem pohybů mezi obdobími, která by bylo možno považovat za období relativně svobodnější, a obdobími, která by bylo možno považovat za období relativně nesvobodnější, či dokonce obdobími téměř čisté nesvobody. Pokud uvedený pohyb sledujeme jako nezávislí pozorovatelé objektivním pohledem zvenčí, je jasné, že se aktuálně nacházíme v epoše vysoké míry svobody.
K takto charakterizovanému stavu nás dovedla cesta započatá tzv. „sametovou revolucí“ v listopadu roku 1989. Cesta od památného listopadu směrem k současnosti však byla poznamenána množstvím zmatků a chyb již od svého počátku, odbočením do slepých uliček, z nichž jsme poměrně dlouho hledali cestu k původnímu směru, stejně jako i celospolečenskými i individuálními deziluzemi a zklamáními z nenaplnění našich tužeb, přání a dosti často nereálných snů a očekávání.
Pokud bychom velmi jednoduše chtěli pojmenovat směr, kterým se naše tehdejší socialistická republika vydala po radikálním zvratu politického, ekonomického i společenského řádu po listopadu roku 1989, bylo to připojení k liberální demokratické evropské cestě, z níž jsme byli vytrženi okolnostmi po únoru 1948 (možná zároveň z nichž jsme se sami vytrhli po únoru 1948).
Pokud bychom chtěli opět velmi jednoduše pojmenovat zdroje či příčiny některých pozdějších deziluzí, je možné, že plynou z nevyužití příležitosti obohatit liberální evropské prostředí, které bylo v období radikálních změn v roce 1989 spokojeně zahleděno do sebe prizmatem materiálního blahobytu (Evropa byla chápána zjm. jako ekonomické společenství), novým pohledem na Evropu jako specifického civilizačního a kulturního prostředí, jehož hodnoty jsou ohroženy.
Autorka textu vzpomíná na velmi bouřlivou debatu v Moravském muzeu v Brně, kterou vedli za aktivní účasti cca stovky brněnských občanů začátkem jara roku 1990 dnes již slovutní vysokoškolští profesoři Keller a Barša právě na toto téma. Oba byli přesvědčeni, že právě tento náš pohled z periferie Evropy (zde si vypůjčíme termín od neméně slovutného profesora Rupnika) Evropa ocení a bude se inspirovat k úvahám o novém společenském projektu. Je nutno však podotknout, že zjm. Keller zdůrazňoval i pohled ekologický.
Mnoho našich následných deziluzí je spojeno i s nepochopením prostého faktu, že obnova občanských práv a svobod, která je nedílnou součástí našeho návratu do evropského prostoru, je nutně provázena jistým omezením sociálních jistot. Hledání nějakého rovnovážného stavu mezi svobodou a úrovní sociálních jistot, ale například i svobodou a nutnými omezeními, která vyplývají z aktuální nutnosti vyrovnat se s četnými nebezpečími vyplývajícími z pohybu migračních vln ekonomických i politických, je jedním z nejaktuálnějších témat nejen evropských politických a intelektuálních elit, ale i úvah nás, kteří se považujeme za řadové nositele „fenoménu evropanství“.
Svoboda je zodpovědnost
Téma svobody však není možno nahlížet pouze z pohledu vnějšího pozorovatele více či méně uspořádaného hemžení uvnitř lidského společenství. Je nutno jej nahlížet i z pohledu jejího nositele, samotného lidského jedince, který přistupuje k tématu svobody ve všech souvislostech filtrem své vlastní životní zkušenosti a který svobodu vnímá jako svůj vlastní pocit.
Z uvedeného důvodu je možné, že jedinec, který je jinými nazírán jako jedinec nesvobodný, se může cítit naprosto svobodně, a jedinec, který je jinými nazírán jako jedinec svobodný, se může cítit naprosto nesvobodně. Dokonce lidé, kteří jsou z vnějšího pohledu chápáni jako nesvobodní jedinci omezení řadou společenských fenoménů, pociťují svou svobodu naprosto odlišně: jeden se cítí naprosto svobodný, ten druhý jako totálně nesvobodný.
Tak lze vysvětlit i fakt, že mnoho obyvatel našeho státu před listopadem 1989 nepociťovalo svou vlastní nesvobodu (neměli vědomí své vlastní nesvobody). Tak jako Platónovi jeskynní lidé neměli vědomí existence jiného světa než svého jeskynního, proto jim onen jiný ani nemohl chybět. Při změně společenských poměrů byli překvapeni existencí jiného světa, především však tvrzením, že byli osvobozeni od své nesvobody, kterou předtím aktivně nepociťovali. Nové společenské poměry je tlačily ven z jeskyně, z prostředí jim přátelského, aniž by o to stáli. Tlačily je do prostředí, které jim bylo cizí a o které neusilovali a kterému nerozuměli.
Nové společenské poměry lidem přinesly svobodu, přinesly však zároveň i druhou stranu svobody – zodpovědnost za všechny své činy, kterými realizují sami svůj vlastní život, ale kterými též ovlivňují životy svobodných lidí kolem sebe. Přinesly též nutnost respektovat ostatní lidi jako „svobodné jedince, kteří jistým způsobem řídí nejen své životy, ale i život můj“.
Jak rádi by se někteří z nás své vlastní svobody zbavili, zbavili by se zároveň zodpovědnosti za svůj život, za nutnost neustálé volby možností řešení svých problémů v daných společenských poměrech, za využití či promarnění všech nabízených příležitostí, které jim nová, svobodu navracející společnost nabízí. Nehledě k tomu, zda radikální zvrat politického, ekonomického i společenského řádu po listopadu roku 1989, kterým jsme znovu nastolili svou sounáležitost k liberální demokratické evropské cestě, subjektivně chápeme pozitivně či negativně, bylo nám znovu připomenuto, že svoboda je naším atributem, k němuž jsme odsouzeni a jehož se nemůžeme zbavit.
Bylo nám navráceno právo i povinnost realizovat svou vlastní svobodu v nových společenských podmínkách. Bylo nám navráceno právo i povinnost vytyčit si cestu svého vlastního života, tuto cestu realizovat a za všechny skutky na oné cestě nést plnou zodpovědnost. Máme dokonce i svobodu cestu si nezvolit a nechat se pasivně unášet náhodným směrem. Ovšem i za vše, co ono naše pasivní unášení proudem způsobí, jsme plně odpovědni. Naše svoboda je nepřenosná, stejně jako i naše zodpovědnost za naše činy i nečinnost.
Odsouzeni ke svobodě
Svoboda: slovo, které označuje jeden z nejpodstatnějších lidských atributů, je tedy součástí samotné podstaty člověka. Člověka jako individua, stejně jako i člověka – člena lidského rodu doprovází jako jeho vlastní stín po celý život, i když mu to není mnohdy příjemné. Tak jak se nelze zbavit vlastního stínu, nelze se zbavit vlastní svobody a nahradit ji nesvobodou. Takováto nesvoboda by byla pouze výsledkem vlastní svobodné volby oné nesvobody a tak vlastně účinkem a projevem vlastní svobody jedince.
Z uvedeného důvodu můžeme přijmout slova Václava Černého, který ve svých úvahách o existencialismu prohlašuje: „Jen jednu svobodu nemáme: svobodu být nesvobodni.“ (Černý, Václav. První a druhý sešit o existencialismu. Praha: MF, 1992, s. 49)
Autorka je zástupkyní vedoucího Katedry občanské výchovy Pedagogické fakulty MU a členkou Akademického senátu Pedagogické fakulty MU
