Brankář HC Muni a student Filozofické fakulty MU Nir Tichon má za sebou vojenskou službu v Izraeli i hokejové angažmá v USA. Všechno dělá proto, aby se mohl stát profesionálem.
Brankář hokejového týmu HC Masaryk University možná na první pohled není nápadný, ale jakmile se člověk o mužstvo zajímá víc, nejde ho minout. Nir Tichon, gólman pocházející z Izraele, je aktivní na zápasech i mimo ně, mluví k fanouškům z videí a vůbec kolem sebe šíří spoustu energie. On totiž hokej miluje jako nic jiného. Angažmá v Česku je součástí jeho velkého snu dostat se do velké profesionální soutěže. Třeba i do kanadsko-americké NHL.
Dosáhnout něčeho takového je těžké pro českého kluka, natož pro toho ze země, kde se dá hokej pořádně hrát jenom na dvou ledových plochách. „Odmala jsem se věnoval inline hokeji, ale hokej na ledě jsem začal hrát až před čtyřmi lety,“ směje se Nir, kterému je čerstvě 25 let.
Hokeji propadl jen asi půl roku před nástupem na vojenskou službu, kam chodí v Izraeli všichni muži i ženy. Vášeň mu vydržela i v jejím průběhu, a tak se po skončení vojny zajímal o jediné: Jak by se mohl hokeji věnovat naplno a živit se jím.
Odpovědí byl přesun do Spojených států, i když ho to doma stálo spoustu vyjednávání. „U nás je zvykem, že po vojně všichni odchází někam do zahraničí nabrat zkušenosti, na tom není nic divného. Když jsem ale našim řekl, že tam chci jít, abych mohl naplno hrát hokej, byl to problém. Nevěřili mi, že je něco takového možné,“ vzpomíná Nir, který rodiče krok za krokem nahlodával asi půl roku.
Dost mu přitom pomohla podpora obou bratrů. Na sourozence on vůbec nedá dopustit. Také při rozhovoru ukazuje fotku, na které jsou všichni čtyři i s nejmladší sestrou. Díky podpoře a pomoci rodiny nakonec opravdu odešel do Massachusetts, kde studoval, podepsal profesionální brankářskou smlouvu a zároveň trénoval mladší gólmany. Jenže vize ideálního hokejového života vydržela jenom rok a půl.
Angažmá v klubu mu skončilo a další nabídka se týkala už jen trénování mladších brankářů, ne toho, aby sám hrál. „Jistě, mohl jsem to vzít, ale já jsem byl přesvědčený, že takhle moje hráčská kariéra nemá skončit a je na to ještě moc brzy,“ vypráví striktně.
Vygooglil si Brno
Jako brankář na ledě chtěl za každou cenu pokračovat, ale narážel na to, že jako kluk z Izraele neměl moc kontaktů a s kým se domlouvat na dalším působišti.
„Tak jsem si sedl k mailu a začal jsem psát všem možným profesionálním a poloprofesionálním klukům. Dostal jsem se tak i k tehdy druholigové brněnské Technice Brno. Nemohl jsem najít žádný kontakt na manažera, tak jsem jim napsal na Facebook, ale nikdo se mi neozýval. Až po týdnu mi odpověděl Peter Bustin, že jestli mi někdo může pomoct, tak on,“ přibližuje Nir, co bylo dva roky předtím, než se objevil v Česku.
Na oslovení Techniky Brno si vybral špatný čas. Hlavní mužský tým především z finančních důvodů ukončoval svoji činnost. Peter Bustin, v té době jeden z hráčů Techniky, ale spolu s kamarády pomalu vymýšlel plán, že založí mužstvo HC Masaryk University, a tak se mu brankářův zájem hodil. „Znovu jsme to řešili po prvních pár zápasech loňské sezony a v prosinci už jsem byl v Česku,“ směje se 25letý Izraelec původem z Rišon le-Cijon, města o něco menšího než Brno ležícího zhruba uprostřed židovského státu.
Aby mohl hrát v Evropské univerzitní hokejové lize, kam se nový tým zařadil, musel být studentem. V Brně proto začal chodit na jazykovou školu, což bylo spíš přechodné řešení. Teď už studuje anglistiku na filozofické fakultě a užívá si toho, že je v zemi, která hokejem žije.
„Já ten sport opravdu miluju. Třeba přes léto, když se nehraje, tak si připadám jako pes, kterého pán nechá doma a někam odejde. A pak, když zase začne sezona, je to jako když se ten pán po dlouhé době vrátí. Hrozně se mi líbí, jak vy Češi hokej prožíváte, že ho máte rádi stejně jako já,“ vyznává se brankář, který ale jinak mezi povahami lidí v obou státech vidí spoustu odlišností.
„Obecně jste velice zdvořilí lidé, ale zase ne tolik přátelští, nepouštíte si lidi k tělu. V týmu jsem ale našel spoustu skvělých kamarádů,“ vypráví student, který se už naučil obstojně česky.
Jiná odlišnost se týká už zmíněné vojenské služby, kterou Nir prošel. Pro jeho spoluhráče je to vzhledem k profesionalizaci české armády spíš exotická záležitost.
Kdo chce, může se i v Izraeli vojně vyhnout, ale Nira to nenapadlo ani na moment. „Moji rodiče mě vychovávali k lásce k naší zemi a beru to tak, že tohle je povinnost,“ nedělá z vojny velkou vědu student, který je na české poměry opravdu patriot. Vlajku Izraele má namalovanou na svojí brankářské masce, má ji na tapetě v mobilu a jednu nosí dokonce i složenou v batohu, se kterým chodí do školy.
Neústupně za svým cílem
Když na vojenskou službu vzpomíná, mluví o tom, že se tam naučil spoustu ne moc vtipných věcí a taky hodně o svojí vlastní povaze. „Byl jsem u jednotky pro speciální operace, což je docela elitní záležitost. Stalo se mi, že jsem si vymknul koleno, takže mě chtěli z jednotky vyhodit, protože jsem nemohl pokračovat v intenzivní přípravě. Šel jsem ale za velitelem a řekl jsem mu, že udělám, co budu moct, aby to bylo co nejdřív v pořádku. Nakonec si mě nechal,“ vzpomíná Nir a pamatuje si i na to, že právě tento přístup jeho velitel později ocenil.
Brankář obdobně přistupuje i k plnění svého velkého hokejového snu, hrát dlouhodobě profesionální soutěž. „Musím mít pořád na paměti tenhle velký cíl, ale jít za ním po malých jednotlivých krůčcích,“ říká.
Působení v HC Muni bere právě jako jeden takový krok, s jehož pomocí se chce odrazit dál. „Vím, že jsem dobrý gólman a vím, že bych toho ještě mohl hodně dokázat. Vždycky všem říkám, že se mi můžou smát, ale já se chci opravdu dostat co nejvýš a ideálně opravdu do NHL,“ říká pevně hráč, který v trénincích dře jako nikdo jiný a má dokonce speciální brankářskou trenérku, která mu dává ze zámoří lekce po Skypu.
