Každý den rozplánovaný pomalu na minuty má teď plavec Dominik Vavrečka. Studuje na Fakultě sportovních studií MUNI, závodí v několika plaveckých sportech, pokouší se stát elitním vodním záchranářem, trénuje děti a k tomu pracuje s kamarády ve firmě, která analyzuje plaveckou techniku reprezentantů několika zemí.
Jak se k tomu ke všemu dostal? I u něj zafungoval efekt sněhové koule. Plave už odmala. Když maturoval, řekl si, že se chce posunout na opravdu profesionální úroveň, a tak přešel ze severu Moravy do brněnského plaveckého klubu Kometa a k tomu se přihlásil na Masarykovu univerzitu.
„Do Brna jsem ve všech ohledech šel za lepším. Zdejší klub je v plavecké lize léta neporažený, jsou tady výborné podmínky. Třeba regenerace nebo posilovna, to v Ostravě nefungovalo,“ zmiňuje Vavrečka, který to měl ale jako plavec vždycky těžké.
Česko je ve vnitrozemí, a tak dávají rodiče u svých dětí přednost spíš jiným sportům. I z toho důvodu aktuálně Česká republika mezi top plavecké země nepatří, což trochu sráží ty, kteří se o úspěchy snaží. „Když má někdo patřičnou robustní tělesnou stavbu, jde dělat spíš basketbal,“ mrzí Vavrečku.
Sám má spoustu úspěchů z mládežnických i dospělých kategorií a medailí z republikových šampionátů. Mezi mezinárodní plaveckou špičku se mu ale prorazit nedaří. „Když jsem se zlepšil na úroveň limitů velkých soutěží, zlepšili se i všichni ostatní. Pořád mi to utíkalo pod rukama,“ vysvětluje, co ho vedlo k nápadu, že mezi top závodníky pronikne odjinud.
Díky kamarádce z plavání se dozvěděl o vodním záchranářském sportu, který je v některých zemích stejně populární jako plavání. Třeba v Austrálii, kde se na konci listopadu konalo mistrovství světa, což byl přesně ten typ události, jež Vavrečku motivoval. „Austrálie je mekka tohohle sportu. Organizátoři měli postavené velké tribuny, všechno sledovaly televizní kamery a létal nad námi i vrtulník, aby byly záběry ještě lepší,“ popisuje pro něj nezapomenutelnou atmosféru.
Mistrovství světa v Austrálii
Když mluví o vodním záchranářství, skoro každý před ním začne vytahovat vzpomínky na seriál Pobřežní hlídka. Ne, nic moc společného to prý nemá. „Třeba teď na mistrovství světa jsme měli pět dní závodů, což jsou v podstatě hlavně plavecké disciplíny v bazénu nebo na moři. Záchranářská práce, jak si ji běžný člověk představuje, se navíc objevuje jen v jedné z nich,“ přibližuje závodník.
Sice jen v jedné, ale opravdu pořádně. Disciplína označovaná značkou SERC je pro čtyřčlenné týmy a je to vlastně simulace nešťastné události. Vavrečka vzpomíná třeba na mistrovství republiky, kde organizátoři nachystali závodníkům i vrak auta do vody. V Austrálii zase čelili hromadné nehodě na vodních skútrech.
Pořadatelé umí ze situace udělat drama. Záchranáři jsou před startem zamknutí v zapečetěné místnosti a po vyběhnutí z ní mají dvě minuty na to, aby se zorientovali a udělali, co je potřeba. Jako v životě. „V první chvíli jsem viděl jednoho topícího, dalšího člověk na jiné straně vodní plochy a několik rozházených surfů,“ vzpomíná Vavrečka, jehož tradičním úkolem v týmu bývá doplavat pro nejvzdálenějšího tonoucího, protože je nejrychlejší plavec.
Český tým skončil v Austrálii v této disciplíně 15., tedy zhruba někde v polovině startovní listiny. „Bylo to i kvůli tomu, že nás jako většinu týmů nenapadlo podívat se do stanu, který stál u vody. Kdybychom to udělali, zjistili bychom, že jeden z lidí měl potíže kvůli diabetu, což dost ovlivňuje, jak bychom se o něj měli postarat,“ uznává závodník.
Analýzy plaveckého stylu
Po konci australské mise nejel domů, ale zamířil v nové roli do Číny. Pracuje totiž pro firmu, která analyzuje lidem jejich plavecký styl, a čím dál víc si je k sobě volají manažeři národních svazů. Zatímco Vavrečkův kolega pracoval v Číně pro Čechy, on sám sledoval výkony rakouských plavců.
„Firma vznikla hlavně díky tomu, že se s kamarády hodně bavíme o vývoji plavání a tohle je jedna z cest, jak ho posunout. Budu o tom psát i diplomku,“ říká Vavrečka, který se nebrání ani doktorátu. Nejdřív se ale musí poprat s tou diplomovou prací.
