Když Jana Giacintova v roce 1984 promovala na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity jako učitelka tělesné a branné výchovy, měla ráda sporty, které člověka stojí hodně energie. Lyžovala a oblíbila si také extrémnější formu lyžování, skialpinismus.
„Golf? To pro mě byl takový sport nesport, brala jsem ho trochu s despektem. Myslela jsem si, že se u něj hráč nemusí skoro vůbec snažit,“ vzpomíná Giacintova, která nejenže časem poznala, že i golf je velká dřina, ale stala se také jeho vášnivou hráčkou.
Dnes golf učí nejen na Masarykově univerzitě. Za sebou má také působení v golfovém klubu ve Slavkově u Brna, kde organizovala velké turnaje a vedla mládežnickou akademii.
Minulý režim golf rád neměl, byl to buržoazní sport. Jak jste se k němu tedy dostala?
Nejdřív jsem hlavně lyžovala, to byl můj sport číslo jedna. Můj muž ovšem hrál závodně ragby, a když dostal nabídku hrát ve Francii, odstěhovali jsme se i s rodinou tam. Děti jsme tehdy měli malé, strávili jsme tam velmi příjemné čtyři a půl roku, ale po návratu domů v roce 1993, jsem se už k lyžování vrátit nemohla. Hledala jsem proto tehdy jiný sport, kterému bych se mohla věnovat. Chtěla jsem něco netradičního, a tak jsem dala na nadšení své kamarádky z Anglie, která básnila o golfu. Vůbec nic jsem o něm nevěděla, ale brala jsem to jako výzvu.
Tehdy ovšem moc dobré podmínky pro hraní golfu v České republice nepanovaly, že?
Všechno se teprve začínalo rozvíjet. Já jsem si v místních novinách přečetla, že někde na brněnském automotodromu je postavené golfové hřiště, tak jsem se tam rozjela. Narazila jsem na pána, který byl bývalý horolezec, na hřišti vypadal úžasně a o golfu taky úžasně mluvil. Měla jsem štěstí, v té době hráli golf hlavně lidé, pro které bylo jeho nedílnou součástí gentlemanství a respektovali tento sport a soupeře se vším všudy. Dnes už se to říct nedá.
V Česku není golf sport gentlemanů?
Golf je stále hra gentlemanů, ale někteří si ho počeštili. Od začátku mě mrzelo, že se z něj u nás udělal trochu sport pro příslušníky společenské špičky.
Jak to myslíte?
V roce 2000 bylo v Česku registrováno asi sedm tisíc hráčů, dnes je jich přes 41 tisíc. V tom rychlém vývoji se zapomnělo, že učit se golf znamená procházet komplexním vývojem, do kterého patří i příslušné chování. Na tom se v Česku hodně podepsaly praktiky z byznysu. Golf je hra svázaná pravidly, která jsou sepsaná ve velmi tlustém spisu. Platí vždycky čtyři roky, po jejichž skončení se obměňují. Na turnajích jsou sice rozhodčí, ale na hřišti si je člověk sám sobě soudcem a ve hře si sám dává trestné rány, což je princip, který se s lidskou povahou slučuje těžko. Každý začátečník chce vyhrát, a když se nikdo nedívá, tak přiznat si trestnou ránu je velké umění. Koluje o tom dokonce vtip: Hraju devět ran, hlásím sedm, píšu šest.
Vnímala jste tyto problémy už v době, kdy jste s golfem začínala?
Tehdy něco takového absolutně nebylo možné. Hráči se navzájem vychovávali a nikdo by si podvádět nedovolil, protože ostatní už by s ním na hřiště nechtěli jít a vyloučili by ho z hráčského prostředí. Dřív byl golf skoro rytířská hra, ve které se třeba vůbec nemluvilo sprostě. To už také neplatí. Na druhou stranu by ale určitě bylo špatné dívat se na golf jen jako na zábavu podvádějících manažerů.
Naznačila jste, že nejdřív vám hra vůbec nešla, ale dnes už vedete studenty. Jak jste se na tuto úroveň vypracovala?
Přesně tak, vůbec mi to nešlo a tahle první fáze trvala pěkně dlouho. Vždycky jsem na sebe byla hrdá, že jsem všechny sporty dokázala rychle zvládnout, a najednou tohle. Měla jsem však i štěstí. V republice tehdy nepracovali žádní trenéři, ale přišel sem jeden Ir a k tomu jsem se shodou náhod dostala a všechno se začalo vyvíjet. Založila jsem komisi golfu při České asociaci univerzitního sportu, prošla jsem spoustou školení, uspořádali jsme republikový šampionát a v roce 1998 jsme jeli i na akademické mistrovství světa. Tam jsem zažila úžasnou studentskou atmosféru a od té doby jsem byla na drivingu denně.
Dnes máte handicap 9. Co to číslo vyjadřuje?
Hodně práce (směje se). Říká, že když má nějaký manažer handicap nula až deset, tak nemůže moc pracovat, protože musí trávit hodně času na golfu. U mě to úplně neplatí, protože golf učím a působím v tom prostředí dlouho. Většina hřišť má 18 jamek a každá má ideální číslo, na kterou by ji hráč měl zahrát – na tři, čtyři nebo pět ran, říká se tomu pary. Když zahrajete hřiště na tyto rány, jste v paru a na handicapu nula. Já mám devět, takže bych měla hrát v průměru devět ran nad par hřiště. Handicapový systém je geniálně vymyšlená věc.
V jakém ohledu?
Protože hráč se díky němu má celý život kam posouvat. Nováček začíná na hodnotě 36 a postupně se pohybuje v kategoriích 36 až 20, 20 až 10 a 10 až nula. Přestup do další kategorie mu vždycky přinese něco nového, musí se něco nového naučit. Je to velká analogie s životem. V okamžiku, kdy si myslíte, že už všechno umíte, přijde výchovná rána, aby člověk sklonil hlavu a začal zase od začátku.