Na Masarykově univerzitě ho znají hlavně studenti, kteří k němu chodí na gymnastiku. Někdejší reprezentant České republiky ve sportovní gymnastice Petr Hedbávný totiž na fakultě sportovních studií učí hned několik jejích úrovní a kromě toho vede děti v brněnském Sokolu.
Známosti má ale i různě po světě, šest let totiž působil jako trenér v gymnastickém centru Spartanburg v Jižní Karolíně ve Spojených státech. „Nabídku jsem dostal díky kamarádce, se kterou jsem dřív trénoval. Řekl jsem si, že to rok zkusím, ale nakonec se to natáhlo,“ vzpomíná Hedbávný.
Takže jste tehdy v roce 1996 prostě sbalil celou rodinu a odjel?
Celou rodinu nejdřív ne. Měl jsem šestiměsíční dceru a ani z jejich strany to nebylo tak jednoduché. Majitelka gymnastického centra už byla opatrná. Několikrát se jim totiž vymstilo, že zaplatili pracovní povolení, trenér hned i s rodinou přijel a pak všichni zmizeli. Nejdřív jsem jel do Ameriky sám a rodina za mnou přijela až za dva nebo tři měsíce. To jsem ještě pořád myslel, že zůstanu opravdu jen rok, ale trenérka se mnou byla spokojená, dala mi smlouvu na čtyři roky a pak ještě další.
Koho jste měl na starost?
Nejdřív jsem pracoval se zbytkem družstva, které mi zbylo po předchozím trenérovi, který s těmi nejlepšími odešel. Ale postupně jsem si vybudoval svůj tým a taky se učil anglicky. Že jazyk úplně neovládám, naštěstí nikomu moc nevadilo, byli zvyklí na trenéry z ciziny. Přede mnou tam působil Němec nebo Číňani, pořád se to tam střídalo. Měl jsem štěstí, že v regionu pracovali čeští i zahraniční trenéři, kteří ve světové gymnastice něco znamenají, takže jsem za nimi mohl jezdit konzultovat a spoustu věcí jsem se naučil.
Co například? Jiný styl trénování?
To bych ani neřekl, i když přístup jsem určitě musel trochu změnit. Ve Státech nejde aplikovat dril, na jaký jsme byli zvyklí v Česku. S dětmi se musí jednat trochu víc lidsky, protože za zády máte jejich rodiče, kteří sedí v tělocvičně a koukají na vás. Nemůžete křičet nebo zvyšovat hlas. Centrum je totiž financované z příspěvků dětí, všechno platí rodiče a ti vás neustále kontrolují. Trenér je tak trochu jejich zaměstnancem.
Ale trenér na své svěřence občas zakřičet musí, ne?
Tam jsem opravdu moc nemohl. Chvíli jsme si na to musel zvykat, ale vzal jsem to jako výzvu. Pamatuju si, že někteří ruští trenéři přišli se svým typickým stylem práce. Z dvanácti holek jim v týmu za půl roku zůstaly čtyři a skončili.
Jakou jste tedy šel cestou?
Snažil jsem se všechno dělat formou soutěže. Když děti udělaly dvacet shybů, mohly jít za odměnu cvičit na trampolínu. Apelovat na jejich motivaci vždycky fungovalo. V Americe je sport oblíbený, rodiče tam svoje děti rádi berou na různá cvičení. Ale přijdou poprvé, a hned se zeptají, jestli jejich dítě bude olympionikem. Všem jim jde o to, aby se jejich dítě blýsklo. Majitelka tělocvičny jim vždycky bez přemýšlení nad tím, jaký má dítě talent, odpověděla, že jistě, že ano. Vůbec jsem to nemohl pochopit, ale ona prostě věřila, že bude. A když nebude? No, tak se dítě málo snažilo.
Proč jste se po šesti letech rozhodl vrátit domů?
Když bylo dceři šest, museli jsme se rozhodnout, jestli chceme zůstat a žít americkým způsobem života se vším všudy, nebo jet domů. Dcera začala chodit do školy v Americe, chytla základy psané angličtiny a pak jsme se vrátili. Nejsem typ, který žije jen tím, že počítá auta, a když má dům, chce za chvíli zase větší. Mám rád i jiné aktivity než jen práci a na to je americký způsob života moc rychlý a tvrdý, i když materiální statky za to pak člověk dostane. Jenže třeba moje tělocvična se zavírala jen na osm dnů v roce – volno jsme měli kolem 4. července a na Vánoce.
To musí rodiče stát spoustu peněz.
V Americe je motivací systém univerzitního sportu, lidé berou sportování malých dětí jako investici do budoucna. Za sezonu gymnastiky platili rodiče 4 500 dolarů. Když je dítě dobré, dostane se po šesti sezonách do levelu 10 a může dostat plné stipendium na vysoké škole, kde stojí semestr minimálně patnáct tisíc dolarů, ale spíš dvacet nebo třicet. Je to investice, která se velmi dobře vrátí. Navíc, pokud je děvče průměrnou nebo i podprůměrnou gymnastkou, může být skvělou cheerleaders. I za to se ve Státech dostává stipendium.
Co se vám na vašem bývalém působišti muselo líbit, to je materiální vybavení tělocvičny, které v Americe bylo určitě lepší.
Myslím, že na materiální vybavení si v Česku zase tolik stěžovat nemůžeme. Náš problém spočívá spíš ve finančním zabezpečení kvalitních trenérů, proto jich máme nedostatek. Kdybychom měli v každém oddílu čtyři pět dobrých trenérů, jak to funguje jinde ve světě, byli bychom dnes dál. Dětí máme dost. Když přijedete do haly na Kounicově večer, je jich plná tělocvična.
Spousta jich ale u gymnastiky do pozdějšího věku nevydrží. Dá se s odlivem něco dělat?
Náš sport má nevděčnou pozici. Natáhneme děti, ono je to baví, protože můžou třeba skákat na trampolíně, a my z nich mezitím děláme obratné jedince. Když chodí ještě na jiný sport, budou v něm vynikat právě díky této průpravě. A pak, když se kluk rozhoduje třeba mezi námi a hokejem, zvolí hokej, protože mu přinese vizi lepšího finančního zabezpečení a společenské prestiže.
Takže to není třeba tím, že má gymnastika pověst sportu, který člověku způsobuje zdravotní problémy?
Mně říkali, že budu v 35 na vozíku, nemám totiž ideální tělesnou konstituci, jsem na gymnastiku dost vysoký. A podívejte, nic takového se nestalo.
Zvládnete studentům ukázat všechny cviky, které po nich chcete?
Běžně neukazuju všechny, ale zvládám všechny. Když mě někdy naštvou, tak to pořád ještě dovedu. Gymnastika na vrcholové úrovni může tělo zničit nebo opotřebovat, ale pokud se dělá rozumně, nic se člověku nestane. Platí totiž, že když chcete udělat salto, musíte se na to nejdřív funkčně připravit.
