Doma z něj před lety velkou radost neměli. Pedagog Jan Cacek řekl svým rodičům lékařům už někdy na začátku gymnázia, že on se bude živit sportem, tedy něčím, co rodiče nejdřív neschvalovali a hlavně nevěřili, že je to vůbec možné. On jim ale dokázal, že to jde. Dnes je jedním z nejoblíbenějších pedagogů na Fakultě sportovních studií MU a k tomu přivádí k úspěchům sportovce kolektivních i individuálních sportů.
„Jsem velmi soutěživý. Vždycky jsem chtěl být dobrý v tom, co dělám,“ vypráví s úsměvem Cacek. Také tato jeho vlastnost ho přivedla k dnešní kombinaci všech jeho aktivit, které se skládají z výuky na fakultě sportovních studií, funkce proděkana pro vědu a výzkum a vedení kondičních tréninků fotbalové Zbrojovky Brno nebo řady individuálních sportovců, včetně jednoho z nejlepších českých thajboxerů Tomáše Hrona.
Cacek patří k té skupině trenérů, kteří sami nikdy výraznější sportovní úspěch nezažili, ale jako trenér k nim dopomáhá jiným. Do 17 let hrál fotbal, dostal se až do druhé ligy. Pak ovšem, a ano, poměrně pozdě, přesedlal na atletiku. „Jako atlet jsem to dopracoval maximálně k nějakým čtvrtým místům na akademickém mistrovství republiky. Ale pak jsem šel studovat učitelství se specializací na atletiku na pedagogickou fakultu a došlo mi, že právě trénování a výuka mohou být tím, v čem se chci opravdu realizovat,“ vysvětluje.
Původně si myslel, že bude učitel na střední škole, brzy ale zjistil, že by to pro něj úplně nebylo. „Učil bych tam něco, co mám dopředu naplánované podle učebního plánu a jsem schopný to překročit jen o drobné krůčky. Na vysoké škole jsem stále v kontaktu s nejnovějšími poznatky, které mohu navíc sám přímo vytvářet,“ pochvaluje si muž, který v roli kondičního trenéra fotbalové Zbrojovky Brno působí deset let. A „přežil“ za tu dobu třináct trenérů prvního mužstva. „Jak se mi to povedlo? Já vážně nevím. Přitom jsem si jistý, že některým jsem musel lézt dost na nervy. Asi mě ale vždycky nakonec respektovali,“ krčí rameny.
Na trénování týmů i jednotlivců se mu nejvíc líbí, že si pořád může v praxi zkoušet to, co v akademickém prostředí přednáší a ukazuje studentům. Na výuce na vysoké škole si zase cení, že je mezi prvními, kdo poznává novinky, které se ve sportovním tréninku a přípravě pořád objevují. Nejraději to má ale všechno dohromady, protože sama o sobě má každá z jeho činností také spoustu negativních stránek.
„Nedovedu si představit, že bych byl jenom trenér, je to velká nejistota. Jednou vás jmenují, ale za dva měsíce svoji práci nemusíte mít. Navíc jako trenér se také brzy dostanete do rutiny. Děláte v zásadě stále stejné věci a moc vás nevytrhne ani to, že s těmi nejlepšími hodně cestujete,“ popisuje Cacek, který ale oceňuje, že hlavně u individuálních sportovců člověk jako trenér vidí výsledky svojí práce a může se spolu se svěřencem radovat z úspěchů. „To v akademickém světě se obvykle výsledky dostavují později,“ dává Cacek za příklad třeba čekání na vydání odborného článku, jež může trvat i měsíce a skončit také stanoviskem: Zamítnuto.
Přesto by neměnil. Kontakt se studenty mu dělá i po skoro dvaceti letech radost. Od lidí, kterým předává poznatky, přitom nečeká, že budou papouškovat to, co jim řekl. Naopak, chce je přimět ke sledování nových trendů ve vědě, jejich kritickému hodnocení a následnému užívání ve sportovním tréninku.
