Na šestém místě skončili nevidomí futsalisté týmu AVOY MU Brno své účinkování na druhém ročníku turnaje Bučovice Blind Football Cup. Víkendové klání, jehož se zúčastnilo osm celků ze šesti zemí, organizoval tým ve spolupráci s Masarykovou univerzitou. Chtějí tak pomoct, aby se futsal nevidomých v Česku ještě víc rozšířil.
Čtyři týmy z Německa, jeden britský a jeden až z Brazílie a dokonce vyšperkovaný hráči, kteří Brazilcům pomohli na paralympiádě v Londýně k zisku zlatých medailí. Brněnský tým šel do těžké konkurence. „Že bychom byli lepší než Brazilci, na to si nemůžeme věřit. Můžeme ale porazit některý jiný tým,“ věřil před startem turnaje Jiří Fenz jeden z hráčů AVOY.
Pravdu měl nakonec v obojím. Družstvo tvořené bývalými nebo současnými studenty a zaměstnanci Masarykovy univerzity přehrálo německý celek St. Pauli 2:0, ale třeba od zmiňovaných Brazilců dostalo rovnou sedm gólů a prohrálo vysoko 0:7.
Na hřišti se totiž střetly celky ve zcela jiné situaci. Zatímco Brňané trénují dvakrát týdně, Brazilci se co do množství tréninků blíží profesionálům. Schází se hned šestkrát týdně, což je znát nejen na jejich kondici, ale i herním stylu. „Zvládají si přihrávat daleko lépe, jejich vzájemné reakce jsou proti našim někde úplně jinde. Všechno dělají ve velké rychlosti a přihrávky si dokážou dát tak přesně, že je to vůbec nezpomalí,“ přiblížil Fenz.
Když o futsalu, který hraje, mluví, zdá se, že je od toho běžného k nerozeznání. Vzhledem k handicapu hráčů se ale pravidla přece jen trochu liší. Futsal nevidomých hrají družstva se čtyřmi lidmi v poli a jedním brankářem. Zrak může používat pouze brankář, ostatní futsalisté jsou zrakově postižení, a aby byly všem zajištěny stejné podmínky, mají přes oči pásky. Míč nikdo z hráčů nevidí, uvnitř něj je ale zvukový systém, který futsalistům stejně jako mantinely kolem hřiště ulehčuje orientaci. Pro hru samotnou je důležité slovo „voy“. Povinnost vyslovit ho má každý z hráčů, kdykoliv se pohybuje směrem k míči.
Zatímco v některých státech už tento sport znají dlouhá léta, a třeba v Německu existuje devítičlenná bundesliga, v Česku s ním lidé kolem univerzitního střediska Teiresiás začali teprve v roce 2008. Učili se ho trenéři i hráči. „Než to člověka opravdu začne bavit, je podle mě potřeba asi půlrok, aby hráč vůbec pochopil, co se po něm chce a třeba jak vést balon,“ vzpomíná Fenz na těžké začátky.
Podobně to prý mají všichni nezkušení futsalisté. Zkraje své hráčské kariéry se často sráží, proto musí nosit ochranné přilby. „Dodnes si pamatuju, že když jsme krátce po založení klubu jeli do Anglie, tak se proti nám jejich hráči báli nastoupit. Ještě jsme moc nevěděli, která bije a opravdu to kolikrát nebylo bezpečné,“ vzpomíná Fenz.
Dodává ale, že od té doby se hodně změnilo. „Osobně považuju futsal za nejlepší sport, jaký můžou nevidomí dělat. Člověk je v týmu, potkává spoustu lidí, a navíc si zlepšuje schopnost prostorové orientace,“ pochvaluje si muž, který je slepý od narození a kromě toho, že se chystá studovat sociální pedagogiku, pracuje v brněnském Tyflocentru, kde učí počítačové dovednosti a testuje přístupnost webových stránek.
I on by rád, aby se futsal v Česku víc rozšířil. Zatím existuje kromě brněnského týmu jen jeden v Praze, takže česká liga momentálně čítá pouze dva celky, a proto se týmy hodně snaží vyjíždět do zahraničí. Dalšímu vývoji by měla pomoct existence české reprezentace, která se zrodila před několika dny.
