Udělat si vysokou školu při vrcholové sportovní kariéře není jen tak. Reprezentační basketbalista Pavel Pumprla by o tom mohl vyprávět. Třetí nejlepší hráč Česka za loňskou sezonu se koncem léta v Brně chystal s národním výběrem na evropský šampionát a přitom trochu vzpomínal na vysokoškolská léta. Hráč španělského týmu Obradoiro má totiž vystudovanou anglistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.
Berete přípravu v Brně i jako návrat do města?
Když jsme jeli na týmovou večeři a projížděli jsme kolem školy, tak jsem si říkal, že si pár míst pořád vybavuju. Hlavně cestu z nádraží do školy přes centrum. Ale když pak chtěli kluci tipy, kam jít na jídlo nebo na pivo, tak to už jsem jim schopný poradit moc nebyl.
Jako profesionální sportovec jste před podáním přihlášky na vysokou školu musel zvažovat spoustu věcí. Co to všechno bylo?
Je pravda, že mi studium profesionální basket hodně rozhodilo. Když jsem nastupoval na vysokou poprvé, byl jsem přihlášený na denní studium v Olomouci. Přišel jsem už s hotovým rozvrhem za týmovým vedoucím a řekl mu, že tady ten den nebudu stíhat ranní trénink a tady ten jednou za 14 dní odpolední. Jeho reakce byla, že to nejde. Chtěl jsem studovat, ale dopadlo to tak, že jsem nakonec musel přejít jinam, na dálkový sportovní management. Jenže ten obor mi nebyl moc blízký, takže když se v Brně objevila možnost dělat dálkově angličtinu, hned jsem se přihlásil. V té době jsem hrál v Prostějově, Brno bylo ideální. Ale asi po dvou měsících dané sezony jsem přestoupil do Opavy, což už bylo trochu víc z ruky. A pak nastal přesun ještě o něco dál, do Nymburka, kde je všechno opravdu profesionální, takže jsem měl strach, že budou komplikace. Trenérovi jsem o škole řekl hned na začátku a dal jsem si to, že do ní potřebuju pouštět, dokonce do smlouvy. Naštěstí se to povedlo skloubit.
Studoval jste v době, kdy se z vás stávala basketbalová hvězda. V roce, kdy jste dělal bakalářské státnice, jste s Nymburkem vyhrál první titul. Měnilo se tím něco?
Nejvíc se to projevilo asi na tom, že mi trenér a pak i někteří spoluhráči začali říkat profesor, jelikož jsem o škole docela mluvil (směje se). Bylo to často téma i proto, že není zvykem, aby někdo chyběl na tréninku, když není zraněný. Já jsem pak ještě pokračoval i na magisterské, ale když jsme se jako tým přihlásili do Adriatické ligy, což znamenalo, že jsme každý víkend hráli někde na jihu v zemích bývalé Jugoslávie a většinou v pátky, musel jsem toho nechat. Mrzí mě to. Na magistru se předměty ještě víc specializovaly, byly pro mě ještě zajímavější. Doma v Olomouci jsem předtím chodil na dvojjazyčný gympl a k tomu rád čtu, takže pro mě byl obor ideální volba.
V Nymburku jste byl tři sezony, takže máte tři tituly, protože českou ligu léta nevyhrává nikdo jiný. Je taková dominance zdravá?
Lize by určitě prospělo, kdyby byl o titul schopný hrát ještě někdo jiný a nebojovalo se jenom o to, kdo bude s Nymburkem ve finále. A pomohlo by to určitě i fanouškům Nymburka, protože takhle jich chodí na ligu čím dál míň. Všichni chtějí, aby jejich tým pořád vyhrával, ale když už je to takhle, tak už pro fanoušky zápasy zajímavé nejsou. Ale tím, že Nymburk potřebuje mít co nejlepší tým, protože hraje mezinárodní VTB ligu a Eurocup, tak se bohužel nejde ohlížet na to, jak silná jsou ostatní česká družstva.
Baví ale za takové situace basketbalistu českou ligu hrát?
Moc ne. Nechci nějak znevažovat českou ligu, ale když nám třeba vycházelo, že jsme hráli s euroligovým CSKA Moskva a další týden jsme měli jet hrát do Svitav nebo do Kolína, tak to člověk těžko hledá motivaci, ať chce nebo ne.
Doma jste vyhrával ligu a sbíral individuální ceny. Ve Španělsku nastupujete v týmu, který ambice na titul nemá, ale zase hraje daleko kvalitnější soutěž. Je to pak pro hráče vrchol?
Určitě ano, pokud by mi šlo jenom o vyhrávání titulů, zůstal bych doma. Z mého pohledu je stoprocentně lepší, že jsem se dostal do daleko kvalitnější soutěže, kde je každý zápas zajímavý, poslední může porazit prvního a divácká kulisa je taky úplně jiná než tady.
Nabídka jít do Španělska přišla náhle, nebo jste tušil, že se něco chystá?
Z Čech přestoupit do zahraničí je pro basketbalistu dost problém, nemáme tak vybudované jméno. Ten rok, co jsem přestupoval, nebylo konkrétních nabídek moc, ale pak přišly dvě zároveň – jedna ze Španělska a druhá z Ruska. Měl jsem 24 hodin na to, abych se rozmyslel a jednu z těch smluv podepsal.
Podle čeho jste si vybral?
Zvažoval jsem obě, nabídka z Ruska totiž byla asi za dvojnásobné peníze. Bylo to tak výrazné, že to člověk musel vzít do úvahy. Nakonec ale zvítězila sportovní stránka. Když jsem se podíval na program španělské ligy a viděl jsem, že můj tým hraje ve středu a v sobotu kolem Vánoc proti Barceloně a Realu, řekl jsem si, že tohle je přesně to, co chci.
Co všechno se pro vás tím přesunem změnilo?
S manželkou jsme se najednou oba ocitli poprvé v životě v cizí zemi, jazyk jsme neznali, což byl ze začátku dost problém. Naštěstí se nám podařilo rychle sehnat učitelku španělštiny a rychle jsme se zlepšovali, takže jsem mohl docela brzo dávat rozhovory i ve španělštině. Po sportovní stránce se toho nezměnilo zase tolik. Hra je trošku rychlejší, intenzivnější a agresivnější a liga je skvělá také v tom, že opravdu záleží na každém zápasu. Co do zázemí tam jasně vyčnívají Real a Barcelona, kluby napojené na slavné fotbalové týmy, odkud oba čerpají peníze do rozpočtu. Ale jinak je v lize také propast mezi těmi top a dalšími – po těch dvou následují dva tři euroligové týmy, ale zbytek má hlavně teď v pokrizových letech rozpočty srovnatelné s nejsilnějšími českými kluby.
