Badmintonista Adam Mendrek je od září na fakultě sportovních studií jako doma. Začal tady studovat, trénuje tady a hraje extraligové zápasy. Do fakultních tělocvičen se totiž přestěhoval jeden z nejlepších českých klubů, který dnes působí pod názvem Badminton FSpS MU. Kdokoliv tak může sledovat Mendrekovu cestu za velkým snem, olympiádou v Tokiu v roce 2020.
Letos doma v Česku moc nepobyl. Jakto?
To je pravda a upřímně, ani jsem doma moc být neměl, protože jsem měl trénovat rok ve Varšavě. Ale padlo to, protože v Česku teď vzniklo národní badmintonové centrum, takže se všichni reprezentanti připravují společně pod novým polským trenérem, který je bývalý 35. hráč světa. Vede i juniory, všechno se to rozbíhá správným směrem. Dřív jsme trénovali každý na vlastní pěst a to nebylo úplně dobré.
Proto jste přemýšlel, že odejdete do Polska?
Přesně tak. Trénovat do zahraničí jsem vyjížděl od 14 let, taťka (bývalý nejlepší český badmintonista Tomasz Mendrek) mě posílal do Dánska, Španělska. Byl jsem v Číně nebo v Indonésii, abych si to vyzkoušel. Nejvíc mě to bavilo zpočátku v Dánsku, protože to je mekka badmintonu v Evropě, je to tam asi třetí nejpopulárnější sport po házené a fotbale. Byl jsem tam hodně spokojený, ale pak se mi otevřely oči v Číně. Když jsem viděl, jak se připravují závodníci tam nebo pak v Malajsii a Indonésii... No, wow. Táhlo mě to ale pořád zpátky do Česka, takže teď jsem moc rád, jak se to povedlo nastavit. Existuje sice takový malý plán, že bych měl na olympijský cyklus pro Tokio osobního trenéra, ale to budeme řešit až po hrách v Riu.
Vraťme se ale ještě k tomu cestování. Shrňte mi, kde jste letos všude byl.
Skoro v celé Evropě, letos jinak na dvou turnajích v New Yorku, pak v Montrealu, z něj jsem přiletěl do Česka, pak na pár dní do Singapuru a z něj na kemp do Malajsie a Indonésie. Asie mě tréninkově hrozně táhne. Moje evropské tělo na jejich dávky není zvyklé, navíc je tam úplně jiné prostředí. Jsou tam vysoké teploty, takže mi vždycky týden nebo dva trvá, než se aklimatizuju, a pak teprve můžu začít pořádně trénovat. Co je to asijský dril, jsem poprvé viděl v roce 2012 v Číně, od té doby vím, proč jsou Asiaté v badmintonu tak dobří. Znají jenom trénink a spánek. Ráno vstanou a jdou vyběhnout 1400 schodů. Pro mě to byla jedna tréninková jednotka, byl jsem mrtvý. Oni to mají na rozklusání.
Jde výsledků dosáhnout i jinak?
Určitě ano, ale to se musí sejít všechno ostatní, jako se to povedlo u Dána Viktora Axelsena. Je mu 21 a je teď šestý na světě. U něj se potkalo snad všechno – fyzické předpoklady, má skvělou výšku, stavbu těla, techniku, talent. Dokáže porážet každého bez toho, aby cesty do Asie potřeboval. Jsou i takové výjimky. Já zatím s Číňanem dokážu hrát, ale ještě ho neporazím.
Přitom jako junior jste byl světovou čtyřkou. Jak velký rozdíl je v tomto umístění na juniorském a seniorském žebříčku?
Velký. Na juniorské světové turnaje totiž nejezdí zdaleka všichni. Přestupem do seniorské kategorie proto startuje úplně nová závodní kapitola. Teď teprve začíná to hlavní.
Vzorem pro seniorský úspěch vám je i fotbalista Ronaldo. Proč zrovna on? Jeho chování na hřišti není zrovna ukázkové.
To je otázka, jak ho vnímáte. Já jsem si o něm přečetl knížku, viděl jsem spoustu videí, jak se chová na hřišti i mimo něj, k fanouškům, kde všude pomáhá. Má dvě tváře a na hřišti ukazuje tu zahalenou. Většina sportovců to tak má. Já se taky chovám jinak na kurtu a jinak doma. Na kurt jdu proto, abych vyhrál, nejdu se spokojit s tím, že budu druhý. V člověku hrají emoce...
Vztekáte se?
No, ano (směje se). Ale snažím se to krotit, protože vím, že mi to nepomáhá. Když jsem byl malý, bylo to horší. Jsem jako papiňák. Vyřvu se a pak jsem zase klidný.
Vaším velkým snem je stát se českou jedničkou, zatím jsou před vámi Petr Koukal a Milan Ludík. S Petrem se velice dobře znáte, můžete se porovnat?
Ano, kamarádí spolu i naše rodiny, Petr mě zná odmalička, můj táta ho i trénoval. Máme spolu výborný vztah. Největší rozdíl mezi námi je fyziologický. Petr je evropský typ badmintonisty, kdežto já spíš asijský. On je vysoký hubený, já jsem menší svalnatější. Petr má výhodu v tom, že dosáhne všude na jeden krok, má výborné křivky úderů. Naopak já jsem ten, kdo musí všude dobíhat. Ale jsem mrštný, takže jsem všude rychle. Dokážu zahrát údery, které jiní neumí.
Jeho kariéra už končí, chce se rozloučit po olympiádě v Riu. Jak to s ní máte vy?
Moje šance dostat se tam je malá, asi 1:9, protože přede mnou je právě Petr i Milan Ludík a hraje se o jedno místo. Zajímavé jsou pro mě až hry v Tokiu. Od nové sezony začnu sbírat body.
Jakou roli v tom hraje váš táta, který býval v 90. letech nejlepším českým hráčem?
Vždycky to bylo tak, že taťka mě musel k tréninku dokopávat. Hrál jsem rád, ale nechtěl jsem trénovat. Ale pak se to v patnácti přehodilo, začal jsem chtít sám. Dnes je badminton koníček, ale zároveň i práce. Taťka mě vedl odmalička, všechny základy mám od něj. Ale pak mi asi v šestnácti řekl, že všechno, co mohl, už mi dal, takže jsem přešel pod jiného trenéra. Jsem moc vděčný, že takhle fungujeme, protože je hodně případů ve sportovních rodinách, kdy si neumí říct stop. Podle mě se ale bod, kdy je potřeba to udělat, u každého vyskytne.
Váš klub se teď přesunul z Jehnic a přejmenoval. Nově působí na fakultě sportovních studií. Co to pro vás znamená?
Když jsem se to dozvěděl, tak jsem si hned říkal, že je to pro mě fajn, když už tady studuju. Beru to jako posun. Tady na fakultě jsme víc na očích, máme tady lepší podmínky. A je to i posun k americkým vysokým školám, kde jsou taky sportovní kluby. Já třeba miluju svoji univerzitní mikinu, nosím ji všude možně.
