Hodně zvednout hlavu musí každý, kdo se chce podívat, do jaké výšky skáče slovenský atletický reprezentant Matúš Bubeník. Absolvent sportovního managementu na Fakultě sportovních studií MU se
umí přenést přes laťku ve výšce 229 centimetrů, což mu zaručilo účast na olympijských hrách v Riu.
Na jednu stranu teď 26letý výškař zažívá velkou pohodu. V únoru odstátnicoval, takže už nemusí pracně kloubit tréninky a přednášky, a i olympijskou účast má jistou skoro rok. Ideální podmínky pro přípravu. „Kdybych měl limit plnit až někdy teď, zbláznil bych se,“ směje se bez tří centimetrů dvoumetrový atlet.
Ale napětí z účasti na největší akci kariéry už je také znát. „Je to teď taková fúrie v hlavě. Trenér mi pořád říká, ať si na sebe dávám pozor, protože zranění je to jediné, co může moji účast na hrách zhatit,“ je si vědom Bubeník.
Pokukoval už po předchozí letní olympiádě v Londýně, která mu tehdy utekla o kousek. Přitom by to byla malá senzace – aktuálně nejlepšímu slovenskému výškaři bylo 22 let a místo dnešních 229 centimetrů skákal mezi 215 a 220 centimetry. Kdyby se nominoval, byla by to náhoda a do Londýna by jel spíš jako turista, než že by se měl porvat o slušný výsledek.
Letos by to mělo být jinak. Atletický reprezentant se za poslední čtyři roky hodně posunul – ve své disciplíně je nejlepším Slovákem a výkonnost má zhruba podobnou jako nejlepší Čech Jaroslav Bába. Mimochodem muž, který má doma bronz z letní olympiády v roce 2004.
Co způsobilo Bubeníkův výkonnostní posun? „Hodně mi pomohla změna trenéra, za dobu, co jsem s ním, jsem se posunul o deset centimetrů nahoru. Výškař sice dělá v tréninku víceméně pořád jedno a to samé, ale změnili jsme model přípravy. Děláme věci postupně, a tím pádem jsem vydržel delší dobu zdravý,“ líčí atlet, jehož připravuje bývalý nejlepší Čech Svatoslav Ton.
Ačkoliv by se to nabízelo, Brno Bubeník neopustil ani po tom, co získal vysokoškolský diplom. A nestojí za tím zdaleka jen to, že tady má přítelkyni. Celá jeho kariéra profesionálního sportovce je s městem svázaná, i školu si vybíral s ohledem na sportovní kariéru. „Celou základku a střední jsem hrával basketbal. Pak jsem šel náhodou na nějaké atletické závody, skočil 205 centimetrů a ocitnul jsem se v juniorské reprezentaci,“ vzpomíná rodák z Holíče.
Chvilku zkoušel oba sporty kombinovat, ale i kvůli hubené postavě, která ho znevýhodňovala v basketbalu, a naopak mu pomáhala nad výškařskou laťkou, se někdy v 19 letech rozhodl pro atletiku. „Na první závody jsem byl v Čejkovicích kousek od Hodonína. Potkal jsem tam kamaráda a bavili jsme se, kam půjdu na vysokou, abych tam mohl i trénovat. Radil mi Brno a já už o něm sám i uvažoval, protože jsem tady měl další přátele,“ povídá Bubeník.
Nejdřív zkoušel strojařinu, pak se ale kvůli lepším možnostem sportovní přípravy přesunul na fakultu sportovních studií. Veškerý jeho vzestup se tak udál v době, kdy byl studentem. „Sport jsem měl rád odmala, nebylo to tak, že bych si doma lepil plakáty a snažil se někomu vyrovnat,“ odmítá Bubeník, že by se především honil za medailemi.
To ale neznamená, že poletí na jihoamerickou olympiádu bez cíle. „Chci konečně na velké akci prodat to, co umím, protože doteď se mi to úplně nedařilo. Když skočím, na co mám, měl bych se dostat do finále,“ naznačuje svoji metu pro Rio, kam se chystá už za pár týdnů.
