Jen málokdo o sobě může říct, že mu tleskalo několik tisíc lidí. Student právnické fakulty Lukáš Rosenberk ano. V polovině listopadu pocit slávy zažil v brněnské sportovní hale na domácím světovém šampionátu v nohejbale, kde vyhrál zlato v soutěži trojic a stříbro ve dvojicích. Přitom někteří jeho kolegové v advokátní kanceláři, kam dochází jako praktikant, o jeho úspěších ani neví.
Domácí šampionát měl docela velkou mediální pozornost, štáb České televize s vámi natáčel i na fakultě. Jaké to bylo?
Byla to pro mě novinka, ale myslím, že se to povedlo. Cítil jsem se sice trochu divně, když jsem ještě jako student chodil po soudu v taláru, což mělo demonstrovat, že ze mě jednou možná bude soudce, ale jinak to byla zajímavá zkušenost.
A jak jste si pak užil další etapu slávy, když jste se stal vítězem a stříbrným medailistou?
Přiznám se, že to druhé mě pořád trochu bolí. Když stojíte v hale před třemi tisíci diváky a z toho 2990 fandí vám a vy to nedotáhnete do vítězného konce, trochu se vám z toho podlomí kolena. To, že jsme nevyhráli i ve dvojicích, mě mrzí. Ale zlatá medaile z trojic to samozřejmě převáží.
Nohejbalovou extraligu hrajete za Modřice u Brna. Kolik se na vás chodí standardně dívat lidí?
To se ani neptejte (směje se). Jestli jich tam bývá šedesát? Už jsem zažil mistrovství Evropy na Slovensku, kde bylo v hale asi tisíc lidí, takže atmosféru takového zápasu už jsem si vyzkoušel. Ale na Slovensku ti lidé nefandili nám, proto to tentokrát bylo jiné. Na to, co se dělo v Brně, nebyl nikdo z nás připravený. Už v pátek, kdy přišlo do haly v porovnání s nedělí ještě málo lidí, jsme si říkali, že je to šílené. Úžasné to navíc bylo také proto, že v hale neseděl ani jeden divák, ale všichni se opravdu chovali jako fanoušci. Byli pobláznění z toho, že nás můžou vidět na hřišti nebo se s námi potkat někde na chodbě. Velká poklona patří také všem dobrovolníkům. Jen z okolí našeho klubu z Modřic se kolem toho všeho pohybovala spousta lidí. Potkával jsem naše fanoušky, kluky z B týmu nebo manželky hráčů. Organizačně se to povedlo.
Má na vás jako na hráče atmosféra v hale nějaký vliv?
O mně se říká, že hru neprožívám a vypadám, že mě to ani nebaví. Není to pravda. Jen se snažím emoce trochu skrývat, cíleně se snažím uklidnit. To se ale dělá jinak, když je v hale deset lidí, a jinak, když jsou jich tam tři tisíce. To už se úplně uklidnit nedokážete a při některých úderech pak máte lehčí nohu. Po tom, co jsme nevyhráli zlato ve dvojicích, jsme šli chodbou z kurtu do šaten, kde kolem nás fanoušci i tak skandovali naše jména. Úplně mi to vehnalo slzy do očí. A ještě intenzivnější to bylo, když jsme pak vyhráli zlato.
Jak se na to všechno dívá vaše rodina? Protože stát se mistrem světa je ohromný úspěch, ale ve sportu, jako je nohejbal, se tím člověk bohužel neuživí.
Rodiče nejsou takoví ti fanatičtí fanoušci, co řvou na celou halu, ale samozřejmě to se mnou všechno prožívají. Vědí, co obnáší příprava a že na to trénuju odmala. Ale jinak přirozeně bazírují na tom, ať dostuduju, což chápu a dělám všechno proto, aby se mi to povedlo. Já dělám nohejbal proto, že ho mám rád a tak to mám celý život. Ale chápu, že s věkem se to může měnit, jak se člověku mění priority. Nejsou z toho finanční prostředky na zajištění rodiny. Třeba u nás v Modřicích jsem letos cítil, že po tom, co jsme vyhráli jedenáct titulů skoro v řadě, nám vyhrávání trochu zevšednělo a podle toho to vypadalo.
Jak moc se vám před domácím šampionátem příprava zintenzivnila?
V Modřicích jsme se ocitli v situaci, že jak jsme se sebou byli spokojení a dařilo se nám, trénovat se spoustě lidem moc nechtělo. Na kvalitnější trénink došlo třeba jednou týdně. Před mistrovstvím to ale bylo jinak, každý se chtěl do nominace dostat. Ono se v Česku i říká, že není tak těžké mistrovství světa vyhrát, jako dostat se na seznam. Konkurence u nás je obrovská. V jedné disciplíně, kde můžete do nominace napsat tři hráče, by o to mohlo na soustředění bojovat 15 hráčů. Proto většina lidí považuje za největší úspěch kariéry právě nominaci. Spousta lidí se před mistrovstvím chystala individuálně i s týmem. My jsme taky trénovali víc a víc. Už někdy od září jsme se připravovali na systém šampionátu, kde se hraje na jeden dopad, i když extraligu jsme hráli na dva.
Platí pořád, že nohejbal je hlavně československý sport, protože tady před lety vznikl?
Ano, platí to podle mě ve všech rovinách, ve kterých to jde – je tady největší konkurence, hraje se tady nejlepší nohejbal, ostatně většina slovenské reprezentace působí v české extralize. Další věc je ale to, že jak nohejbal vznikl v Česku, tak se příliš nerozšiřoval do jiných států. Kdyby s ním ostatní státy začaly trochu dřív, byly by na jiné úrovni, než kde dnes jsou. Spousta lidí si přeje, ať už je nohejbal na olympiádě a já bych za to byl taky rád. Kdyby vznikl v Americe, už by se to určitě stalo, ale takhle je to složitější.
To trochu zní, jako byste si nepřál, aby se nohejbal na seznamu olympijských sportů objevil.
Že bych nechtěl jet na olympiádu? Ne, to určitě ne (směje se). Zařazení na seznam by samozřejmě hrozně pomohlo, začali by to hrát další lidé, víc by se to dostalo do povědomí. Ale myslím, že na to nejsme připravení. Evropské státy ano, i když někde dost chybí mládežnické základny, ale třeba v jiných částech světa ne. Snad jen s výjimkou Asie. Třeba v Koreji mají členskou základnu o milionech lidí a všichni jsou do nohejbalu úplní blázni.
Můžete popsat, jak se to konkrétně projevuje?
V roce 2012, když přijeli Korejci poprvé na mistrovství světa do Nymburku, si svým temperamentem a tím, jak se při hře chovají, získali celou halu. Tancují po každém balonu. Prohrávají třeba 8:0, najednou dají bod a můžou se z toho radostí zbláznit. Hrají nohejbal pro lidi a pak je to sranda i pro nás. Nám už tohle trochu chybí. Jak tady pořád panovala herní rivalita mezi Českem a Slovenskem, tak se zapomnělo, že i my máme hrát pro lidi a máme si to s nimi užít. Na tomhle šampionátu se nám to, myslím, povedlo, ale je trochu smutné, že nám to museli Korejci připomenout.
