Podle psychologa Jakuba Krause jsou mozek a mysl dvě strany jedné mince. Po vystudování psychologie na Fakultě sociálních studií MU se coby doktorand na Lékařské fakultě MU zabývá duševnem také z druhé strany – z pohledu neurověd.
Ve svém výzkumu se prostřednictvím magnetické rezonance snaží zjistit, jaké oblasti mozku se aktivují při prožívání smutku a jak utlumit jejich aktivitu pomocí lidského doteku. Získané poznatky by rád využil při léčbě deprese. Jak takový výzkum mysli vypadá?
Prvních pět let studia se Jakub zabýval lidskou myslí z pohledu psychologie. „Abychom chápali mysl, musíme pochopit i mozek. Přišlo mi proto rozumné podívat se na to, jak mozek funguje,“ vysvětluje Jakub svou motivaci pro další studium.
V rámci výzkumného týmu zabývajícího se behaviorálními a sociálními neurovědami na Ceitecu MU nyní Jakub rozpracovává svoji diplomovou práci.
„Cílem našeho výzkumu je zjistit, jak funguje mozek při prožívání smutku. Víme, že pacienti s emočními poruchami mají hyperaktivované určité oblasti mozku. Právě tyto oblasti studujeme a snažíme se jejich aktivitu experimentálně ovlivnit tak, aby se člověk cítil lépe, ale zároveň se to projevilo na fyziologické úrovni. U pacientů se to většinou dělá farmakologicky, my se na to však díváme ze sociálního hlediska. Předpokládáme, že dotyk blízké osoby může mít utišující vliv na prožívání smutku,“ popisuje psycholog principy výzkumu.
Ve svém experimentu zkoumá Jakub a jeho tým dobrovolníky, kteří mají zkušenost s úmrtím blízké osoby. Procedura celkově trvá asi hodinu a zahrnuje měření mozku zobrazovací metodou, rozhovor a psychologické dotazníky.
„V laboratoři Ceitecu účastníky umístíme asi na 30 minut do magnetické rezonance. Dostanou za úkol vybavit si vzpomínku na zemřelou osobu, vcítit se do okamžiku, kdy se dozvěděli, že osoba zemřela. U toho sledujeme aktivitu jejich mozku a zjišťujeme, jaké oblasti jsou aktivované. Následně nás zajímá, jak se mozková aktivita změní poté, co zkoumaného člověka vezme za ruku jeho partner a zda nastane nějaký rozdíl v případě, že dotyčného nedrží za ruku partner, ale cizí člověk,“ vysvětluje doktorand, jehož experimentu se zatím zúčastnilo přes 30 lidí.
Poznatky z Jakubova výzkumu by do budoucna mohly pomoci při výzkumu deprese. „Už Freud tvrdil, že deprese je porucha smutku. Tento výzkum bychom mohli rozšířit o lidi, kteří někdy trpěli depresí, a porovnali bychom je se skupinou lidí bez deprese. Tak bychom lépe popsali, co v mozku pacientů s depresí nefunguje, a jak bychom to mohli zlepšit. Rád bych ukázal, že sociální opora, blízkost jiného člověka, je důležitá, hlavně v nemocničním prostředí, kde jsou pacienti často izolovaní od svých blízkých,“ říká psycholog.
Zdrojem inspirace při práci je doktorandovi multioborový pracovní tým složený především z lékařů, ale také antropologů, biochemiků či fyziků zabývajících se zobrazovacími metodami. „Zpočátku pro nás bylo těžší najít společnou řeč, hovořili jsme o stejných věcech různými jazyky. Úhel pohledu lékaře a psychologa může být často odlišný. Proto je dobře, že jsou ve výzkumu zahrnuta obě hlediska,“ pochvaluje si Jakub.
Do budoucna by si Jakub přál, aby se vyučování neurověd víc dostalo i ke studentům psychologie. „Ze zkušeností ze zahraničí vím, že neurovědy nám pomáhají pochopit nejen duševní onemocnění, ale také mysl jako takovou. Zároveň je důležité neredukovat člověka a mysl jen na jeho mozek. Chtěl bych proto odevzdat co nejvíc toho, co se naučím, nazpět psychologii a propojit u nás neurovědy s psychologií,“ hovoří Jakub o svých plánech do budoucna. „Mám ale ještě hodně co dohánět,“ směje se.
