Hmatové kartičky pro zrakově postižené děti jí přišly fádní. Chtěla, aby si i nevidomé nebo hůře vidící děti užily zábavu. A tak ke svým bakalářským státnicím vytvořila Michaela Alves Gloria de Oliviera novou deskovou hru.
Jmenuje se VAT – podle latinských slov visum, auditus a tactus, které znamenají zrak, zvuk a hmat. „Všechny tyto smysly se při hře totiž zapojí,“ vysvětluje Michaela. Na radu své vedoucí přihlásila hru do soutěže Národní cena za studentský design. A ocenili ji. Obdržela Cenu Společnosti UMP 2017.
Na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, v oboru speciální výtvarná výchova, musela Michaela ke státní závěrečné zkoušce přinést vlastní výtvor. Takový, který by pomáhal v rozvíjení handicapovaných. Nápady na projekt sbírala už od druhého ročníku, kdy se setkala s hmatovými knížkami. „Přišlo mi to fajn, ale zároveň jsem měla pocit, že už to musela dělat spousta lidí,“ zavrhovala první nápady Michaela.
Řekla si, že zkusí hračky nebo hrací desky. Inspirovala ji k tomu i práce osobní asistentky. „Ve třetím ročníku jsem začala pracovat s dětmi, které byly nejen zrakově, ale taky fyzicky a mentálně postižené. Většinu dne proležely. A jejich hračky, takové škaredé plasťáky, vydávaly zvuky,“ popisuje, co ji při tvorbě deskovky ovlivnilo.
Pájení a minimalismus
Michaelina hra VAT vypadá jako dřevěný kufřík, do nějž se všechny součástky dají uklidit. Pravidly se trochu podobá pexesu. „Hráči mají kolíčky – klasické jacky. Pro každého je jiná sada – buď světlá hladká, nebo černá s vroubky.
A právě tyto kolíčky se oba hráči snaží umístit do správného otvoru. Jestli je to ten patřičný, poznají podle zvuku, který se ozve, a světelného signálu. Kdo se trefí, je znovu na tahu. Pokud správnou jamku neobjeví, je na řadě naopak protihráč,“ vysvětluje pravidla šestadvacetiletá Michaela. Vítězí ten, který se kolíčků zbaví jako první.
Minimalistický vzhled, jemuž dominuje dřevo, si vymyslela sama. Tatínek a jeho kamarád jí pomáhali naplánovat a sestavit elektronickou část, která je zabudovaná v kufříku. „Pájela jsem ale sama, ke kutilství a ruční práci jsem vedená od dětství,“ ujišťuje s úsměvem Michaela.
Po večerech se takto bavila asi čtvrt roku. Vytvořila tři hrací desky, díky kterým je hra pestrá. Každá nová partie je přitom odlišná, protože po zmáčknutí tlačítka se „domečky“ kolíčků přeskupí.
Hru zatím hrála jen s rodinou a nejbližšími, brzy po letních státnicích totiž putovala do Prahy na soutěžní klání Národní cena za studentský design. Mezi rozličnými kategoriemi, jako oděv, sklo nebo nábytek získala Cenu Společnosti přátel UMP. Do soutěže se přihlásilo na 256 prací, hra VAT postoupila do užší nominace spolu s dalšími 98.
Holka na roztrhání
Letními státnicemi Michaela své studium na Pedagogické fakultě MU úspěšně ukončila. Ještě před ním se chvíli věnovala dějinám divadla a hudební vědě, ale brzy tento směr opustila. I přesto, že se nyní na plný úvazek věnuje práci asistentky módní návrhářky, zbývá jí trochu času na tvoření. Po večerech šije a o víkendech chodí do svého ateliéru malovat. „Baví mě hlavně abstraktní malba. Zatím se snažím na sobě pracovat a rozvíjet se,“ říká. Její obrazy zatím ale veřejnost vidět nemohla. „Je to především tím, že si většinu rozebere moje rodina,“ dodává Michaela, která má exotické příjmení po manželovi z Brazílie.
Podle svých slov by byla ráda, kdyby její vlastní kreativní práce převážila nad tou v módním salonu. „Nebráním se ale ani práci s dětmi,“ dodává. Ke svým koníčkům řadí Michaela i jógu a tanec, na který už ale moc času nezbývá. Když má delší volno, vyrazí na snowboard na hory.
