Možná zrovna teď procházíte náročným procesem přemýšlení nad tím, jaké téma si vybrat na bakalářku nebo diplomku. Ani Kateřina Tumová, absolventka environmentálních studií na Fakultě sociálních studií MU, to neměla jednoduché a nakonec zpracovávala až svůj třetí nápad. Trocha stresu se nakonec vyplatila. Psala o recyklaci odpadní vody, takže se dostala k řešení problému, který jí dával smysl, a s diplomkou nedávno vyhrála soutěž Czech Envi Thesis.
Práce s názvem Uživatelé šedé vody - motivace a zkušenosti nejdřív vůbec neměla vzniknout, Kateřina přemýšlela úplně jiným směrem. „První dvě témata mi ale z různých důvodů nevyšla a pak přišla na katedru náhodou výzva ze Fakulty stavební VUT. Hledali někoho, kdo by jim udělal sociologický výzkum toho, proč instituce nebo firmy využívají čistírny takzvané šedé vody. Propojovala se tím témata udržitelnosti, techniky i společenská stránka a to mě zaujalo,“ líčí Kateřina, které se rozhodla na výzvu zareagovat.
Odborníkům z VUT šlo o to, že díky svojí práci nasbírali všechna možná technická data týkající se odpadní vody – její rozbory, hygienické normy, technologie, jakými ji lze zpracovávat a čistit, ale chtěli se dozvědět víc. Zajímali se přitom speciálně o šedou vodu, což je odpadní voda, která odtéká z umyvadla, vany nebo sprchy, kuchyně nebo při praní prádla. Obsahuje čisticí prostředky, ale po tom, co projde čistírnou, se dá znovu využít například při splachování na toaletě. Zařízení už existují, jejich masové využívání ale znesnadňuje spousta komplikací.
„Současné čisticí technologie se nevyplatí pro jednotlivce-domácnosti, ale spíš hotely nebo je využívají environmentální centra a obecně místa, kudy projde hodně lidí a je tam větší oběh a spotřeba vody,“ popisuje Kateřina. Pokud by se to vzalo čistě ekonomicky, rodinám by se investice do takového zařízení vrátila až za nějakých dvacet let.
„Těžko se to ale předpovídá, protože nevíme, jaká bude cena vody a jak se změní technologie. Všechno je to pořád ještě nové, první čistírna šedé odpadní vody v Česku funguje teprve od roku 2010,“ přibližuje Kateřina, která se proto ve svojí diplomce obrátila na jiný typ uživatelů, než jsou domácnosti.
Čistírna i jako marketing
Mluvila se zástupci sedmi firem a institucí, kde čistírny mají, a také dvěma výrobci zařízení. Ukázalo se, že ekonomický aspekt jejich používání není převažující. Je spíš jeden z mnoha – důležitá je i péče o životní prostředí a udržitelný rozvoj a v případě hotelů, kde čistírny jsou, taky snaha odlišit se a mít marketingovou výhodu. „Dá se říct, že převažující postoj byl, že majitelé zkrátka investovali do celého komplexu moderních udržitelných technologií a návratnost je až tolik nezajímá,“ doplňuje Kateřina.
Třeba v jednom z hotelů využívali zařízení i jako zdroj tepla a jako samozřejmost brali také používání ekologických čisticích prostředků. „Někde se to člověk dočetl i u nich na webu a klienti se mohli třeba taky podívat na to, jak čištění vody funguje. Jinde se tím ale vůbec neprezentovali,“ podotýká.
Neexistující legislativa
Tématem všech rozhovorů s uživateli i výrobci zařízení byla i legislativní situace. Dala by se popsat jako vakuum. Aktuálně v Česku neexistuje žádná právní úprava nebo nařízení, jak přesně při stavbě čistíren postupovat. „Není nic, co by upravovalo, za jakých podmínek je možné ji pořídit a provozovat, jak ji postavit nebo jak vést potrubí,“ vysvětluje Kateřina a rovnou i dodává, proč je to potřeba ošetřit opravdu pečlivě. „Pro takové zařízení je potřeba dvojí potrubí, jedno vede šedou vodu a druhé vodu přečištěnou. Je potřeba pohlídat, aby nedošlo k propojení, až se bude třeba za deset let dělat rekonstrukce,“ říká.
Podle toho, co slyšela v rozhovorech, vede legislativní vakuum k tomu, že instalace každé čistírny je unikátní příběh o tom, jak si její majitel vyběhával různá povolení a dostal na úřadech různé dotazy a úkoly. Ani úředníci neví, čím se řídit. Poslední snahu o zákonnou úpravu totiž shodili ze stolu hygienici, takže teď se čeká, až vznikne jednotná evropská úprava.
