O jednu z nejrizikovějších skupin obyvatel se v průběhu nouzového stavu začala starat studentka sociální práce Adéla Kubíčková. Od poloviny dubna pracovala jako dobrovolnice v denním centru pro lidi bez domova ve Vlhké ulici. Neskončila ale jen u toho. Spolu s kolegy teď pomoc rozvíjí a vymýšlí cestu, jak tamní klienty zbavit problémů s alkoholem.
Na začátku to byl velký skok. Ačkoliv má Adéla spoustu zkušeností s klienty s různými problémy a za sebou bakalářskou praxi, která u ní na oboru čítá skoro 450 hodin, každodenní práce v terénu byla přece jen jiná. „To, co mi dal první měsíc v centru na Vlhké v každodenním provozu, to mi nedal půlrok praxe. Když někam prvně přijdete jako student, jste z toho vyplesklý. Ke spoustě věcí vás nepustí a spíš kopírujete to, jak se chovají a fungují ostatní. V nouzovém stavu jsme si ale s lidmi bez domova museli všichni hledat svoji cestu a čelit přitom velkému náporu,“ líčí studentka, která přes čtyři roky působí jako dobrovolnice v domově pro seniory a také ve sdružení Práh.
Zkraje dubna byla jednou z prvních, kdo zareagoval na e-mail proděkana fakulty sociálních studií Bohuslava Binky, který sháněl dobrovolníky pro denní centrum pro lidi bez domova.
Jako reakci na hrozbu šíření nákazy otevřelo tahle kontaktní centra město Brno hned dvě. Protože šlo všechno rychle, obrátili se jeho zástupci na různé organizace a instituce, aby se podílely na každodenním provozu. Univerzita byla jednou z nich. „Byl to můj obor, takže to byla příležitost získat zkušenosti. Navíc si myslím, že když má člověk možnost někomu pomoct, měl by se jí chopit,“ líčí Adéla, co ji vedlo k tomu, že rychle a kladně zareagovala.
Starost o lidi i čistotu areálu
V centru pracovala od prvního dne, nejdřív jako řadový dobrovolník. A byl to velký zápřah, branami areálu přicházelo až 120 klientů denně. „Vydávali jsme roušky a jídlo, dezinfikovali jsme koupelny, což se muselo dělat pečlivě po každém a hlídat, aby se prostředky nechaly správně působit, protože mezi těmito lidmi hrozí nejen přenos koronaviru, ale i dalších nemocí. K tomu jsme neustále hlídali dodržování bezpečnostních opatření, ale zároveň jsme se s klienty snažili i mluvit a hledat cesty, jak je podpořit,“ vypočítává Adéla, jež se časem stala pomocnou koordinátorkou dobrovolníků. Neslo to s sebou i nutnost hlídat sebe sama, protože v rychlém provozu člověk zapomínal i na vlastní jídlo a potřebu dělat si přestávky.
Dnes už má Adéla další roli. Do společnosti Podané ruce, která pomoc lidem bez domova organizuje, přešla na pracovní úvazek. Zatímco na začátku měla práce na Vlhké povahu humanitární pomoci v době koronakrize, teď se mění na profesionální sociální práci se vším všudy. Adéla je tak součástí týmu, který si vzal za svůj úkol, o který se zatím v Česku ve velkém nikdo nepokoušel. V kontaktním centru budou zavádět režim kontrolovaného pití. Ve výsledku by jeho zavedení mělo vést k tomu, že klienti budou konzumovat méně alkoholu, což zvýší jejich šance na návrat do normálního života.
Alkohol pomáhá od problémů. Ale jen krátkodobě
„Aktuálně jsme takzvané mokré centrum, klienti si k nám můžou nosit svoje víno nebo pivo, ne tvrdý alkohol. Snažíme se respektovat jejich potřeby, alkohol je u nich totiž jedna ze základních životních potřeb, řada z nich ho pije už po probuzení, aby mohla normálně fungovat.“
Zároveň to ale není udržitelný stav. „Pokud mohou klienti konzumovat alkohol v centru, je mnohem těžší službu posunout směrem k profesionálnímu vykonávání sociální práce, mezi klienty snadněji vznikají konflikty a pracovníkům se na ně hůř působí. Pokud chceme vést úspěšné intervence, je důležité začít pracovat s jejich závislostí a ne poskytovat prostor, kde se jejich závislost může třeba i prohlubovat,“ přibližuje Adéla.
Režim regulovaného pití bude znamenat, že bude platit plošný zákaz vnášení alkoholu do areálu a klientům ho budou vydávat v malých dávkách sami sociální pracovníci. Budou tak monitorovat návyky lidí a postupně dávky alkoholu snižovat, podobně jako to v minulosti dělala metadonová centra u drogově závislých.
Ano, je to na dlouho. A ano, nikdo nedokáže zaručit, že si bezdomovci nepůjdou pro pití ven. To všechno odborníci vědí a s nejhoršími případy se chystají striktně jednat. Na druhou stranu zkušenosti ze zahraničí ukazují, že právě taková opatření jsou dobrá cesta.
Pomáhat, to je o osobním nastavení
Adéla přiznává, že uspokojení z její práce plyne hodně z toho, jak si to sama nastaví v hlavě. „Někdy se stane, že pracuju s klienty, kteří chtějí nasíťovat na další sociální služby. Domluvím člověku schůzku a on na ni nepřijde. A pak znovu a znovu, a já vidím všechen ten ztracený čas. Ale na druhou stranu jsou lidé, kterým jsme zvládli najít práci nebo je dostali do azylového domu, a to je pak velká radost,“ popisuje.
Právě zisk lepšího bydlení nebo zkrátka čehokoliv, co je lepší než pár hodin spánku v noclehárně, odkud musí klient každé ráno i se vším svým majetkem odejít, je pro lidi bez domova velký krok. Obdobně důležité je ale i to, aby se zbavili závislosti na alkoholu.
