Už jako malá se dozvěděla o aktivitách Salesiánů Dona Bosca a o tom, že s nimi lze vyrazit na několik měsíců nebo na celý rok dobrovolničit někam do světa. Před dvěma lety pak nazrál ten správný čas a Renata se rozhodla, že do toho půjde. Přihlásila se do ročního přípravného cyklu, který obnášel osm víkendových setkání. Během nich mimo jiné padlo rozhodnutí, kam se magisterská studentka učitelství pro střední školy vydá.
„Hned jakmile jsem viděla nabídku zemí, věděla jsem, že chci do Ekvádoru, i když přesně nevím, proč. Nevýhoda tkvěla v tom, že jsem dopředu nevěděla, kam mě přesně pošlou. V srpnu 2019 jsem se vydala na cestu s tím, že můžu skončit v jedné ze tří částí země: pralesní, horské nebo pobřežní,“ vysvětluje studentka.
Po příletu do jihoamerického rovníkového státu a absolvování úvodního setkání s ostatními místními dobrovolníky ji nakonec poslali do pralesa, do salesiánského střediska zcela odříznutého od civilizace. Nejen že se tak studentka ocitla v kulturně zcela odlišné zemi, navíc ještě pobývala na místě, které není tolik ovlivněno okolním světem.
Dívky a chlapci odděleně
„Studenti i pracovníci tam bydlí v internátu, který je striktně rozdělený na chlapecký a dívčí. Škola je pak společná, ale ve třídách sedí dívky a chlapci odděleně od sebe a nesmí spolu ani nijak spolupracovat. Z Evropy na něco takového nejsem zvyklá, vychází to ale z kulturní situace v pralese,“ říká Renata.
Dívky se totiž v ekvádorském pralese vdávají brzy, některé třeba ve 14 letech, a po založení rodiny už pak nemají možnost dál studovat. Striktně oddělený přístup je tedy výsledkem snahy poskytnout mládeži středoškolské vzdělání před tím, než založí rodinu.
Renata se k tomu snažila po celý loňský školní rok přispět, vyučovala angličtinu a tělocvik. Ve specifických pralesních podmínkách šlo ale o úplně odlišnou záležitost, než na jakou je připravována doma jako studentka učitelství pro střední školy.
„Žáci v jednotlivých třídách úplně striktně neodpovídají věku, který by měli mít. Občas se tak stane, že je ve vyšším ročníku student mladší než v tom nižším. Výuka probíhá v achuaru, místním jazyku, a ve španělštině, kterou ale všichni neovládají. Učit pak angličtinu za pomoci španělštiny, které někteří žáci nerozumějí, je velmi složité. Navíc v je pralese omezená i možnost využívání pomocných materiálů, člověk tak dělá, co může,“ vzpomíná Renata.
Celý den všichni společně
Během pobytu v komunitě se musela přizpůsobit i tamnímu dennímu režimu, lidé v pralese totiž vstávají kolem čtvrté hodiny ranní a chodí spát kolem osmé večer. Je to dáno mimo jiné tím, že v prostých domečcích není zcela běžné mít elektřinu.
Lidé jsou zvyklí žít společně, proto studenti nemají žádné osobní volno, protože na něco takového zvyklí z domova nejsou. Na internátě je každý den čas ke studiu, práci, sportu, praní prádla a umývání se v řece.
Každý student má nějaký úkol, kterým se podílí na chodu komunity. Každá studentka má zase své políčko v pralese, které obdělává. Kromě tohoto je třeba také téměř každý den připravit tradiční nápoj „chichu“, kterou připravují dvě až tři studentky, další dívky také pomáhají v kuchyni.
Stálo to za to
Z nevšední zkušenosti si Renata přivezla spoustu poznatků, které ovlivnily její náhled na život.
„Bylo obohacující vidět, jak tam žáci touží po studiu, jak chtějí věcem porozumět. Měla jsem pocit, že už jen svou přítomností dělám něco, co má opravdu smysl. V tom bych ráda pokračovala,“ zamýšlí se studentka.
Čeká ji poslední rok magisterského studia, do kterého se vrací po ročním přerušení. Co bude pak, je zatím otevřené. Pralesní zkušenost pro ni nakonec nebyla ani takovým šokem, sama ji přirovnává k „vytuněnému“ skautskému táboru. Těch totiž několik zažila.
„Není to zrovna lehké nechat tady vše, co máte a znáte, a vydat se do neznáma. Rozhodně to ale stálo za to. Zažila jsem několik momentů, které byly těžké, ale těch příjemných bylo mnohem více. Pokud vás láká dobrovolnictví, jděte do toho. Získáte mnohonásobně více, než ze sebe vydáte,“ uzavírá motivovaně studentka.
