Na Erasmu nepotřebujete budíka. Ne, že byste nemuseli vstávat do školy, ale o buzení se postará spousta originálních podnětů. Může to být rozdivočený Španěl z párty ve vedlejším pokoji nebo třeba rovnou vaše spolubydlící, která pravidelně v šest ráno skládá igelitové pytlíky od nákupů z předchozího dne.
Na Erasmus jsem jela do země, která si libuje v architektuře, má vkus, hory a moře. Do země, která nikoho z Erasmu nepustí domů nevzdělaného nejen akademicky, ale i gurmánsky. Místo stravenek do menzy totiž studentům dotuje obědy v luxusních restauracích. Jela jsem do Slovinska. Ale netušila jsem, bez čeho se tu neobejdu: kolo, gumáky, mapa států bývalého Sovětského svazu. A teď pěkně popořádku.
Jednou ráno se ve Slovinsku probudíte a prší a už nepřestane, dokud nezačne sněžit. Slovinci sice mají kanály, ale ne z kopce, takže voda zůstává na chodníku. Dokud se dá skákat mezi kalužemi, smějete se Slovincům v gumákách. Další den už se kaluže slijí a smějí se Slovinci vám. Je čas koupit si gumáky.
Po zkušenosti s gumáky se začínám řídit tím, co dělají domácí. Sněží. Slovinci stále jezdí na kole. Jezdím taky. Padám taky. Je čas prodat kolo.
Kromě toho, že poznáte místní, dostanete šanci nakouknout do studentských pokojů mladých lidí z celé Evropy. I přes názorovou, politickou, jazykovou i hudební rozmanitost zjistíte, že na kolejích se řádí všude stejně. Jediný rozdíl je v tom, že snídáte anglicky, obědváte německy a večeříte skoroslovinsky. Na večírku vám pak další den místní student na zdraví připije slovy „Na nádraží!“
Na nádraží se přece jen taky dostanete. Ovšem v ruce s kufrem a s bandou nových přátel, kteří vás půjdou vyprovodit. Nakonec stejně zjistíte, že ten slovinský igelit šustil tak nějak hezky a že se vám po něm už teď stýská.
Příští rok jedu do Litvy.
Pavla Ondrušková,
studentka FF a FSS
