Jsem ze Slovenska a v Brně jsem strávila uplynulý semestr na Erasmu. Každý, komu tohle řeknu, chvíli nechápe motivaci mého rozhodnutí. Na otázky typu: A proč zrovna sem? Nechtěla jsi jet někam dál, kde by ses zdokonalila v cizím jazyce? Nechtělas poznat jinou kulturu? Odpovídám jednoduše: Jinak to prostě nešlo.
Na Slovensku studuju masmediální studia, jsem v pátém ročníku a v jarním semestru končím. Musím napsat diplomku, nemluvě o všech pracích a závazcích, které musím splnit, abych úspěšně odstátnicovala. Brno je z tohoto pohledu ideálním strategickým místem, kde jsem na zahraničním studijním pobytu a zároveň nedaleko od domova. V nutných případech nemám problém odskočit si domů a vyřešit, co je potřeba.
Největší výhodou je pro mě možnost volby jakýchkoli předmětů, které Masarykova univerzita poskytuje. Proto jsem si k žurnalistickým předmětům přihodila třeba základy japanologie. Využiju ji při psaní diplomky.
Erasmus může být i skutečné studium
Podle toho, co jsem slyšela, většina lidí jede na Erasmus s očekáváním, že zapadnou do komunity zahraničních studentů univerzity, kterou si vybrali. Budou chodit na výlety a party, jednoduše čtyřměsíční pařba podpořená finančním grantem. Pro mě ale byl pobyt v Brně pořádná makačka, na zábavu jsem neměla ani šanci pomyslet.
Občas se dokonce dostavil pocit, že nestíhám. Týden letěl jeden za druhým a já v duchu prosila čas, aby zpomalil. Záměrně jsem si vybrala praktické předměty, kterých není mnoho, ale vyžadují víc času, z toho mám radost, protože praxi potřebuju jako sůl. Abych byla ale úplně upřímná, jednou za týden jsem si dopřála dávku divadelního opojení. V Brně jsou úžasná divadla. A herci. A nádherná atmosféra představení.
Další super věcí na Brně je pivo. Nesmím na něj zapomenout, i když to bude znít jako klišé. Ale je to tak. Bohužel se ke mně nedostala žádná pivní mapa, takže nevím, jestli se mi podařilo ochutnat skutečně to nejlepší.
Milí lidé navzdory varováním
Bydlení jsem sehnala na koleji v Komárově v suterénu budovy s kamarádkou ze Slovenska, která tu byla taky v rámci Erasmu. Pokoj byl fajn, sociálky sice na chodbě, ale zvykla jsem si. Rozhodně si umím představit o hodně horší podmínky.
Zvláštní ale bylo, že jsem tam takřka nikdy nikoho nepotkala. Neznala jsem ani sousedy, kteří žili vedle mě. Občas bylo před jedním z pokojů vyhozené oblečení - nepochopila jsem, co to mělo znamenat, ale to snad ani nechci. Další specialitkou mých neviditelných spolubydlících bylo nechávat v kuchyni na zapnutém sporáku hrnec s jídlem. Respektive tím, co jídlem mělo být. Ale nakonec nebylo. Shořelo to na uhel.
Život v Brně byl ale celkově velmi příjemný. Cítila jsem se skoro jako doma, nepřipadalo mi to tu cizí. Ani lidi tu nejsou až tak odměření a nepřístupní, jak jsem byla některými varována.
A dokonce jsem se ani nesetkala s žádnou negativní reakcí na to, že jsem Slovenka a že Slováků je tu hodně. Slyšela jsem samozřejmě o názorech, že slovenští studenti „kradou“ prostor na škole těm českým, ale nikdo z domácích se ke mně nikdy nechoval nepřátelsky nebo odmítavě. Povaha česká je milá a vstřícná. Občas jsem měla pocit, že zdejším lidem trvá trochu déle, než mezi sebe někoho přijmou, ale nikdy jsem se tu necítila jako na nepřátelském území.
