Nárok na žákovské jízdné − tedy cenové zvýhodnění na vnitrostátní dopravu mezi bydlištěm a školou − mají od ledna všichni žáci a studenti. I ti s trvalým bydlištěm mimo Česko. Zasloužila se o to studentka právnické fakulty Monika Mareková pocházející ze Slovenska. Zjistila, že dosavadní cenový výměr byl diskriminující, a obrátila se na ombudsmana.
Jak vás napadlo zabývat se otázkou žákovského jízdného? Byla to osobní zkušenost?
Přesně tak. Protože místo mého trvalého pobytu nebylo na území Česka, po nástupu na univerzitu mi paní za okýnkem na nádraží nechtěla potvrdit žákovský průkaz. Když uviděla můj slovenský občanský průkaz, tak poznamenala, že zlevněné cestovné není pro Slováky. Ve třetím ročníku jsem studovala ve Švýcarsku, kde jsem absolvovala i právo Evropské unie, a zjistila jsem, že úprava žákovského cestovného v Česku mu odporuje. Případ jsem tehdy konzultovala s učitelem a ten mi diskriminaci potvrdil a povzbudil mě v tom, abych se pokusila o její odstranění.
České úřady a soudy vám ale úplně nakloněny nebyly.
Bylo to docela složité. Nejdřív jsem se obrátila na České dráhy, ty mě ale odkázaly na ministerstvo financí. To však moji stížnost odmítlo s tím, že o diskriminaci nejde. Proto jsem se obrátila na nejvyšší správní soud s návrhem na zrušení části cenového výměru pro rozpor s právem EU a českými zákony. Soud ale návrh odmítl. Nad rámec usnesení však poznamenal, že některé námitky proti obsahu napadnutého cenového výměru považoval za pádné, zabývat se jimi ovšem nemohl. Zkusila jsem to tedy u ústavního soudu, ten ale moji stížnost také odmítl. Soudy se otázkou diskriminace v jádru nezabývaly.
Tehdy jste šla za ombudsmanem?
Ano. Obrátila jsem se na veřejného ochránce práv, aby využil svoje oprávnění navrhnout ústavnímu soudu zrušení části podzákonného právního předpisu. Ten moji žádost přezkoumal a rozhodl se doporučit změnit cenový výměr ministerstva financí tak, aby byl uveden do souladu s právem.
Co vás vedlo k takové vytrvalosti a odhodlání dotáhnout to do konce?
Věděla jsem, že mám pravdu a že bojuju za správnou věc ne jen pro sebe, ale pro všechny zahraniční studenty. Vědomí, že odstranění diskriminace neznamená jen něco malého pro mě samotnou, mě navíc posouvalo dál.
Mezi českými a slovenskými studenty panuje v Brně tak trochu rivalita. Řada těch českých má pocit, že jim Slováci berou neprávem místa. Setkala jste se s tím vy sama?
Osobně jsem se s něčím podobným ve vážné formě nestřetla. Ano, občas mezi studenty padl nějaký vtipný komentář, ale nešlo o žádnou závažnou národnostní nesnášenlivost. Vím ale, že někteří čeští studenti mají pocit, že jim Slováci berou místa. Zdravě uvažující člověk by však v mobilitě neměl vidět nic zlého. Nedávno jsem četla článek, že slovenští studenti na českých školách dosahují výborných výsledků, což je zřejmě způsobené tím, že do Česka odcházejí studovat hlavně ti nejlepší. V důsledku to prospívá celému vzdělávacímu systému, protože se tak zvyšuje jeho úroveň.
Co vás samotnou vedlo k tomu, že jste se vydala studovat práva do Česka a do Brna?
Vedla mě k tomu vysoká úroveň Právnické fakulty Masarykovy univerzity a zároveň to, že je finančně i geograficky snadno dostupná. Z dnešního pohledu můžu potvrdit, že to byla správná volba.
Právě jste na stáži u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu. Jak si to tam užíváte?
Pracuju jako pro bono právní asistentka v týmu obhájců bývalého ministra vnitra Republiky srbské Mića Stanišića. Je to velmi zajímavá, i když občas náročná práce. Udržet právo na spravedlivý proces obviněného je poměrně těžké. Celkově je to však výborné. Stáž mi poskytla nový pohled na mezinárodní trestní soudnictví a stále se něco učím.
Co vás láká právě na lidskoprávní tematice?
Všechno. Je to velmi naplňující práce. Jsem tak trochu snílek a vždy jsem chtěla pomáhat lidem. Fascinuje mě bojovat za spravedlnost a prosazovat ji, domoci se svých práv a porazit systém. Jsou to častokrát takové boje Davida s Goliášem, jenže David má šanci vyhrávat.
