Dvaadvacetiletá studentka Kateřina Tomanová podnikla výpravu, za kterou by se nemusel stydět ani ostřílený cestovatel. Vyrazila totiž v létě jako dobrovolník do Afriky. Měsíc měla na starosti sto padesát nigerijských sirotků.
„Nejdůležitější věci, které člověk potřebuje, jsou odvaha a pevné nervy,“ vysvětluje studentka právnické fakulty, která za svůj měsíční pobyt nasbírala několik extrémních zážitků.
Jedním z nich bylo, když se první noc v Nigérii probudila a zjistila, že se jí prochází po hlavě krysa. „Tehdy jsem se fakt vyděsila. Zkoušela jsem je později všechny pochytat, když to ale ani po pár dnech nezabralo, prostě jsem si na ně zvykla a dokonce jsem si některé pojmenovala,“ dodává se smíchem.
Vyzkoušet si práci dobrovolníka a zároveň navštívit turisty nezhýčkanou africkou zemi – to byly dvě hlavní motivace, které Katku k účasti na projektu přivedly. „Pro mě je dobrovolnictví tak trochu jiný druh cestování, “ vysvětluje studentka, která už navštívila například Indii, Irán nebo Pákistán. Při své poslední výpravě ale pronikla do života komunity, kam by se jako turista nikdy nedostala.
V zařízení Ijamido Children´s Home, které se nachází v jihozápadní Nigérii ve státě Ogun, žije 150 sirotků ve věku od půl roku do dvaadvaceti let. Kateřinina práce spočívala v tom, že pro děti společně s dalším dobrovolníkem z Japonska vymýšlela program a hrála s nimi různé hry. Z Česka s sebou přivezla materiály na kreslení, navlékání korálek a hraní společenských her.
Péče o děti vyžadovala často i improvizaci. „Někdy se stalo, že do hry se najednou chtělo zapojit třeba až sto dětí, což je prostě moc,“ vypráví. „Třeba takový Twister, u kterého jsou potřeba čtyři hráči, musel nutně začínat „bitkou“ o to, kdo vlastně bude soutěžit.“ Když se pak vybraní kandidáti dali do hraní, ostatní děti kolem nich utvořily kruh, který se postupně zužoval do té doby, až na hrací ploše nezbylo žádné místo.
„Docela na mě ale zapůsobilo, že se všichni během těchto her snažili ostatním pomoct a poradit. Drželi spolu,“ popisuje Katka komunitu dětí, o kterou se nikdo další kromě dvou dobrovolníků a tří kuchařek nestaral, a dodává: „Funguje to tam tak, že se ti starší starají o mladší. Jsou taková jedna velká rodina.“
Nalezený pan Žába
Ze všech dětí, které Katka v Nigérii poznala, se jí po návratu nejvíce stýská po chlapečkovi jménem Korede. Byl jediným dítětem v sirotčinci s nějakou fyzickou vadou – měl částečně deformované nohy. Pro jejich tvar „do O“ si vysloužil u vrstevníků přezdívku Mr. Frog – pan Žába.
„Je to trochu raubíř, ale je rozkošný,“ rozzáří se Katka při vzpomínce na chlapce. Do sirotčince se dostal po té, co ho našli v igelitové tašce. Bylo mu asi devět měsíců. Není to osud, který by se mezi dětmi v Ijamido Children´s Home vykytoval zřídka. Častěji tak ale končí dívky než chlapci.
V sirotčinci děti bydlí v pokojích po osmi, kluci a dívky v samostatných budovách. Třikrát denně je pro ně připravená teplá strava a pravidelně dostávají i nové oblečení. „Vypozorovala jsem, že děti z našeho sirotčince se měli o hodně lépe než některé děti zvenku. Ty jsem viděla pracovat venku na ulici, prodávali třeba oříšky a občerstvení,“ popisuje Katka svou zkušenost se země, kde pod hranicí chudoby žije 70 procent obyvatelstva.
Právě relativně dobrá péče, o kterou se děti v sirotčinci nemusejí prát ani se příliš snažit, by jim ale do budoucna nemusela přinést nic dobrého. „Děti možná budou mít problém přežít v normálním světě, protože někteří z nich nemají ani ponětí, co se v tom skutečném světě za zdmi sirotčince odehrává,“ sdílí svoje obavy Katka.
Na kolik takový workcamp přijde
Na krátkodobý projekt neboli workcamp se Katka přihlásila přes neziskovou organizaci. Samotná cesta bývá hrazená z kapsy dobrovolníka. Právě letenka či jízdenka byla zároveň největší položkou Katčiny cesty – přišla ji na dvacet tisíc. Očkování stálo kolem pět tisíc korun, stejně tak výdaje na víza (i s cestou do Varšavy, kde se čeští občané musí hlásit – v Česku nigerijská ambasáda není).
Další položkou, kterou účastník workcampu platí, jsou poplatky vysílající a hostitelské organizaci – v tomto případě dohromady dalších sedm tisíc. Na místě za celou dobu utratila pouze tisíc korun, a to včetně několika výletů a jídla na přilepšenou.
Svého rozhodnutí zúčastnit se projektu Katka nelituje. „Najednou si uvědomíte, že věci, na které si někdy stěžujete, vlastně nejsou tak důležité. Že by to mohlo být i mnohem horší,“ říká studentka.
