Když jsem na webu katedry mediálních studií a žurnalistiky proklikávala nové akce, mou pozornost upoutal projekt pro mladé novináře, spojený s reportážní cestou do Afriky. Po odeslání podkladů jsem netrpělivě očekávala výsledky – z každé východoevropské země totiž brali jen jednoho kandidáta. A dočkala jsem se. Vybrali mě.
Projekt East 4 South spojuje deset evropských a deset afrických novinářů. Ti pak v dvoučlenných týmech pracují na novinářském projektu podle své preference: video, audio, fotky, články nebo rovnou multimédia. Tématem jsou rozvojové cíle tisíciletí, mezi které patří například odstranění extrémní chudoby a hladu nebo posílení role žen ve společnosti.
Mediálně-rozvojový projekt mi tak zpestřil poslední ročník studia žurnalistiky a sociologie na fakultě sociálních studií. Přestože jsem se na tři týdny „ulila“ z univerzitních lavic a vyrazila do Nigérie, na zmar nepřišla ani jediná minuta času.
V plánu jsme toho s mojí africkou parťačkou Janet totiž měly víc než dost: natáčení dvou krátkých dokumentů, přípravu článků, fotoreportáže a přispívání do našeho blogu CzechNigeria.com.
Město Jos, kde jsem strávila společně s Janet celkem tři týdny, leží na severu Nigérie a má 900 tisíc obyvatel. Místní klima (teplota se ve dne držela na příjemných 25 stupních) představovalo příjemný únik z pošmourné zimní nálady, jaká je pro přechod listopadu a prosince tak typická.
Na co jsem si ale musela ve svém novém africkém domově těžce zvykat, byly výpadky elektřiny. Ve večerních hodinách je běžné, že se celé město ponoří do tmy. Nenabijete si mobil a počítač funguje jen tak dlouho, kolik mu vydrží baterka. Člověk se taky rychle naučí nejběžnější úkony, jako je sprchování nebo aplikace kontaktních čoček, po hmatu. Pokaždé, když okolo desáté večerní zhaslo světlo a Janet obvykle bez zaváhání pokračovala v řeči nebo v započatém pohybu, se mi v uších rozezněla písnička od Shakiry: „… cause this is Africa…“
Křesťan, nebo muslim – a nic mezi
Hned poté, co se nám podařilo najmout techniku (jelikož jsem cestovala na turistická víza, nebylo radno mít u sebe přemíru vybavení), jsme se s Janet začaly věnovat našemu prvnímu příběhu, který měl být o ženách zaměstnaných na stavbě. V Josu jich je spousta a pracovat na stavbě začnou většinou s tím, že jde o dočasné řešení. Často tam ale nakonec zůstanou dlouhá léta. O povýšení, pokud jde o ženy, nemůže být řeč. Nadřízené pozice jsou totiž určené výhradně mužům.
Natáčení druhého krátkého dokumentu nás pak přivedlo na pomezí dvou náboženských skupin. Hlavním aktérem našeho dalšího příběhu byl totiž reverend Richard Johnson, který se snaží o vylepšení pošramocených vztahů mezi křesťany a muslimy, žijícími v Josu vedle sebe. Jos totiž leží na pomezí mezi muslimským severem a křesťanským jihem. Napětí ve městě je tak velmi silně cítit: vojáky se samopaly jsem potkávala častěji, než by mi bylo příjemné. „Dokud vidíš vojáky, je to dobré znamení. Když tu nejsou, dochází k nepokojům častěji,“ poučili mne ale brzy místní.
Nigérie – krásná a nestálá
„Jaké je vaše náboženství?“ zarazil mne úředník, se kterým jsem během pobytu vyřizovala papírování. „Muslimská víra nebo křesťanská?“ Když jsem se nenápadně snažila z otázky vybruslit, uzemnil mne slovy: „Jedno z toho být musíte, jinou kategorii formulář nenabízí!“
Náboženské napětí mezi oběma skupinami brání v cestě mimo jiné i turismu, který býval pro Jos a vůbec celý nigerijský stát Plateau charakteristický. Obyvatelé dalších států přijížděli do Jos a jeho okolí, protože se zde nacházejí ty největší přírodní krásy: vodopády, skalnaté hory a čistá jezera. To je pryč.
Dobrou zprávou pro cizince, kteří by přece jen do Nigérie chtěli vyrazit, je fakt, že ačkoli se v Nigérii vyskytuje přes 370 různých kmenů, komunikačním jazykem pro všech dvě stě milionů lidí je angličtina. A jací Nigerijci jsou? Přátelští a velmi pohostinní, alespoň ti, které jsem potkala v Jos.
Co bude dál? Jste zváni
Reportážní část projektu mají touto dobou všechny týmy včetně toho našeho úspěšně za sebou. Společně jsme se už i setkali v Německu, kde jsme videa zeditovali, a výsledky našeho snažení tak konečně spatří světlo světa.
V plánu je tak i řada akcí, spojených s uvedením našich krátkých dokumentů a prezentací Nigérie a nigerijské kultury, které dohromady utvoří Nigérijský týden. Promítání fotek můžete vidět 31. ledna od 18:00 v Klubu cestovatelů na akci Pod nigerijským sluncem a na besedu Zapomenutá Nigérie lze zajít 1. února na 18:00 do Městské knihovny v Rosicích. Pokud se chcete dozvědět víc, sledovat můžete i nigerie.net.
Veronika Tomanová,
studentka fakulty sociálních studií
