Jsou to měsíce plné stresu, nejistoty a sebezapření, a to i v případě, že je psaní diplomové práce jedinou povinností studenta. Jak to pak vypadá, když u psaní závěreční práce student pracuje na plný úvazek?
Psaní diplomové práce lze chápat jako hlavní pracovní poměr, který student uzavírá s knihovnou plnou moudrých knih bez nároku na honorář. Roste však počet těch, kteří v závěru svého studia už jeden takový poměr mají. Den ovšem není nafukovací, a tak přichází na řadu neobyčejné sebezapření a disciplína. Jak se s tímto náročným úkolem vypořádali někteří absolventi Masarykovy univerzity?
Člověk nikdy neví, co se časem bude hodit...
Běžné školní povinnosti v rámci studia žurnalistiky nebyly pro Romana Hřebeckého problémem. Zato na diplomové práci se zasekl téměř na čtyři roky. „Diplomka byl hrozný opruz,“ přiznává upřímně, „odbíhal jsem od ní k práci, která mě bavila milionkrát víc.“ Bitvu nakonec musel vybojovat tím, že si vzal ve dvou vlnách volno a de facto bez přestání se věnoval jen diplomce, jinak by to podle vlastních slov nikdy nedopsal.
Téma jeho závěrečné práce s vykonávanou prací vůbec nesouviselo. Jednalo se o výzkum role expertů v konkrétní mediální kauze. „Až později jsem si začal uvědomovat, že mi uvědomění, jak funguje expertnost v konkrétních oborech a náhled odborníků na novinařinu a popularizaci odborných výroků v praxi pomáhá,“ říká člověk, kterého nyní živí public relations a obsahová strategie. „Teď už si bez některých argumentů, které jsem tehdy vytvořil, neumím svou práci a komunikaci s klienty představit.“
Pracujícím studentům doporučuje, aby si vybrali témata, která poté využijí v praxi: „Nebo postavte výzkum na tom, čím se zrovna v práci zabýváte. Zabijete tak dvě mouchy jednou ranou a ještě zaperlíte, až svým kolegům nebo klientům řeknete... jasně, že to takhle funguje, zrovna jsem na tohle téma dokončil výzkum.“
Důležitá je soustavná práce, ne přepínání
Bakalářskou práci se zaměstnáním se podařilo skloubit informatikovi Michalovi Babáčkovi. Jeho téma s vykonávanou prací souviselo jednak technologicky, jednak vycházelo ze školního projektu, který byl důležitou součástí samotného přijímacího pohovoru do práce. Přesto to nebyla procházka růžovou zahradou.
„Jako nejproblematičtější se ukázalo přepínání mezi různými kontexty projektů. Rozdělil jsem tedy den striktně na dobu, kdy se věnuji jednomu tématu a čas, kdy řeším věc druhou,“ říká Babáček a případným následovníkům doporučuje: „Soustřeďte se na to důležité: pracovat v dlouhých časových blocích na jedné věci, nepřepínat kontexty a občas zcela odpojit mozek.“
Práce ztíží podmínky, ale obohatí
Jak Babáček, tak Hřebecký si chválí, že je zaměstnavatelé v dokončení školy podporovali. Hřebecký se se svými diplomkovými maratony strefil mimo pracovní sezónu: „Mohl jsem si říct, na co stačím, a to dělat. A taky jsem za to byl podle toho odměňovaný.“
Možná právě proto oba navzdory prožití bezesných nocí s úvazkem i akademickou prací na krku od záměru pracovat studenty neodrazují. „Mít při studiu na vysoké škole zaměstnání vnímám jako suverénně nejlepších volbu, jakou jsem mohl udělat. Ujasnil jsem si, co chci dělat,“ říká Hřebecký.
Dobrá zpráva pro podobně aktivní studenty tedy je: Když se chce, jde to!
