Díky projektu SPOLU se můžou studenti psychologie zapojit do práce na psychiatrických klinikách. Tráví tam čas s pacienty a pomáhají jim se zlepšením psychického stavu. Je to výhodné pro obě strany. Pacientům je lépe a studenti se zorientují ve své budoucí profesi a sami v sobě.
Stejně to má i studentka fakulty sociálních studií Tereza Blažejovská, koordinátorka takzvaného arte týmu. Projekt SPOLU jí dal sebedůvěru v kontaktu s lidmi a umožnil hlouběji proniknout do lidské mysli.
Studentka prvního ročníku magisterského stupně psychologie působí v projektu už druhým rokem, od samého začátku v roce 2012. V arte týmu, který podporuje rozvoj pacientů pomocí výtvarných aktivit, nejdřív působila jen jako pozorovatel. „Ze začátku jsem si byla dost nejistá. Prvního půl roku jsem se jen učila pozorováním starších kolegyň, které skupinu vedly,“ svěřuje se Tereza.
Dnes už pravidelně dochází na kliniku, kde vede výtvarnou skupinu s pacienty, kteří se léčí s poruchami nálad, depresemi, schizofrenií a psychózou. „Při malování si užijeme spoustu legrace a dostáváme se do lidsky pěkných situací, ke kterým by asi nikdy nedošlo, kdyby tam nebyl ten náš vnější stimul. Často zazní, že pacientům přinášíme pocit pohody,“ vysvětluje se úsměvem.
Na začátku hodiny dá Tereza pacientům prostor říct, co by chtěli vytvořit, a také, jak se cítí. Pak jim předestře připravené téma, o kterém se společně pobaví. Podle situace a naladění pacientů se pak námět upraví. „ K čemu by bylo něco jim nutit. Musíš najít živnou věc, která udělá své,“ říká. Pacienti pak dostanou materiál a vyberou si výtvarnou techniku. Až mají hotovo, můžou ostatním ukázat ostatním, co vytvořili, a taky říct, jak se při tom cítili.
Tereza si pochvaluje, že si díky projektu mohla vyzkoušet skutečnou práci s pacienty a že našla své vysněné povolání. Dokonce se přihlásila na výcvik arteterapie. „Praxe na klinice je pro mě nejpřínosnější věc za celé studium. Není to praxe na týden, kde jen koukáš a posloucháš. Hrozně mě ovlivnilo to, že jdeš skutečně do terénu, sedneš si a s lidmi mluvíš. Praxe je dlouhodobá, zakoření v tobě a uvědomuješ si, jestli to chceš jednou dělat, nebo ne.“
