Když se student rozhodne, že chce na semestr odjet na Erasmus, změní se mu na pár měsíců život. Když se ženatý student dostane na Ph. D. studium ve Státech, změní se život minimálně dvěma lidem. A tak mě akademický osud mého muže dostal do Pittsburghu.
Stěhování na jihozápad Pensylvánie s sebou opravdu přineslo spoustu změn, ale v jiných aspektech, než by člověk čekal na základě dojmů z americké kinematografie nebo turistického průvodce. Namísto výškové architektury, která možná tvoří siluetu města, ale městským ruchem zrovna nedýchá, vás překvapí spíš každodenní okamžiky života za oceánem.
Třeba že k tomu, aby vás na ulici pozdravil naprosto neznámý člověk, stačí oční kontakt v délce necelé vteřiny. Jak rychle přestanete u druhých lidí vnímat barvu pleti. Kolik veverek se vám prožene pod okny jen během ranního kafe. Že za přepážkou nikdy nenarazíte na protivného úředníka a že i za minimální mzdu se dá usmívat na zákazníky. Jak drahé může být průměrné připojení k internetu. Nebo jak nevyzpytatelné dokáže být počasí, když přijdete o Golfský proud.
Přestože je Pittsburgh nejjižnější místo, které jsem ve své osobní historii navštívila (leží přibližně na stejné rovnoběžce jako Madrid), zažila jsem tu krutější zimu než během Erasmu ve Finsku. Zatímco český Facebook si stěžoval na absenci sněhu a na jaro, které začalo už v lednu, Pittsburgh letošní sezónu zasypalo přes metr a půl sněhu, což je o polovinu víc než obvykle (fakt) a desetkrát víc než v Brně za tři zimy dohromady (bych řekla). Poslední sněhovou nadílkou nás pittsburghské počasí obdarovalo těsně před Velikonocemi, přestože padající vločky jsem pozorovala s lehce spálenými rameny z předchozího víkendu, kdy teploměr říkal něco o 27 stupních.
Režim podle umělé inteligence
Ale dost small talku o počasí. Život s doktorandem více než životní prostředí ovlivňují studijní povinnosti. Například náš jarní (nebo při letošních teplotách spíše zimní) semestr se orientoval podle čtvrtečního semináře z Machine Learning, na který bylo třeba týden co týden odevzdat úkol.
Konverzace čtvrtečního dopoledne se tak pravidelně smrskávala na kratičkou slovní výměnu spíše technického charakteru („Kafe?“ nebo „Budeš obědvat doma?“, občas ještě „Nevíš, kde mám klíče?“). Pokud jsem si chtěla popovídat, věděla jsem, že největší šanci mám od čtvrtečního večera do sobotního dopoledne.
Týden se pak lámal obvyklým sobotním zápasem Sparty, do kterého jsem mohla slovně zasáhnout jen tehdy, když jsem se chtěla radovat z gólu pražského klubu. Obvykle jsem se ovládla. Pak jsme se pomalu dostali do fáze úkolu na příští týden. Ubývalo slov, přibývalo úhozů (výjimečně i úderů) do klávesnice.
Oakland, kde se nachází „naše“ University of Pittsburgh i patrně známější Carnegie Mellon University, však patří k mým nejoblíbenějším místům na pittsburghské mapě. Když procházím kolem kampusu, který připomíná městečko žijící vlastním studentským životem, často mě přepadají touhy vrátit se zpátky do školy.
O studenty se univerzita celkově hezky stará. Studentské kartičky z PITTu jsou místní šalinkartou, předplatným New York Times i klíčem ke slevám nebo rovnou vstupenkám do kin či muzeí. Ostatně při výši školného (nebýt stipendia, dělalo by to 640 tisíc korun za semestr) to není zas taková charita.
Na plus jedničky už se (logicky) tolik nemyslí. Univerzita sice nabízela pomoc při získávání víza pro rodinné příslušníky studentů, které ale opravňuje v podstatě jen k pobytu a dobrovolnické a v žádném případě neplacené práci.
Vzhledem k tomu, že jsem si nikdy nenechala bouchnout razítko přes „studentské“ vízum, se mi jako významnější výhoda jeví to, že si během víkendových rodinných hodin můžeme jít oba zaplavat do univerzitního bazénu. Nebýt toho, asi bychom byli v touhách po sportu odkázaní na běhání kolem bloku. Bazény, kurty a tělocvičny tady patří až na výjimky 15 kilometrů od Pittsburghu výhradně klubům a kdo není jejich členem (což se prokazuje ne zrovna rekreačními klubovými poplatky), může si o návštěvě sportoviště nechat zdát.
Doma je tam, kde jsou... Slováci
I mě jakožto externího pozorovatele překvapila až rodinná atmosféra, která panuje mezi studenty a profesory z Department of Computer Science. Možná je to proto, že v jednom ročníku na obou programech, které katedra zajišťuje, studuje zhruba desítka doktorandů. Všichni si mezi sebou tykají a všichni se znají jménem.
Zvláštní roli pak má školitel, který krom akademického poslání plní také roli rodinného přítele. Pozvání na večeři od profesora, jehož práci tajně obdivujete, by vás tedy nemělo překvapit. Přitom mezi budoucí i současné vědce na poli umělé inteligence zapadnete už jen tím, že patříte k jednomu z nich. Vůbec nemusíte umět programovat.
Poněkud překvapivým faktem je, že i po více než půl roce ve Státech známe víc studentů z Íránu než rodilých Američanů. Částečně kvůli tomu, že američtí absolventi spěchají spíš do normálně placené práce a ze zahraničních studentů tu bude nejvíc právě Íránců a Číňanů. Především ale jsou mnohem družnější a lehce ironický (a často nepříliš vybíravý) český humor chápou mnohem víc než za každých okolností korektní Američané.
Jestli jsme zažili kulturní šok? Ano, z toho, jak moc jsou Íránci našim povahám podobní. Jako doma jsme se ale začali cítit až tehdy, kdy jsme v dvoumilionové aglomeraci narazili na Slováky. Co naplat, přátelé z Blízkého východu řízek ani halušky se slaninou moc neocení.
