Jsou čtyři ráno, vystupuju v ománském Maskatu z letadla a je 38 stupňů Celsia. A takových překvapení jsem zažil za 6 týdnů své kulturní stáže vyřízené přes organizaci AIESEC ještě nespočet.
Vždycky mě fascinoval svět, který je pro Evropany neznámý. Možnost vyučovat angličtinu v Ománu se mi proto zdála jako správný krok k naplnění mé touhy procestovat netradiční krajinu. Už na zmíněném letišti přeplněném Indy sedícími na špinavé zemi jsem začal chápat, že následující týdny budou nejen vzrušující, ale hlavně mimořádně překvapivé.
Věděl jsem, že přicházím do země plné kulturních rozdílů, ale i přesto jsem někdy v němém úžasu zůstal hledět na zvyky obyvatel Ománu. Několikrát mi chtěli místní u pokladny zaplatit za můj nákup, párkrát jsem byl pohoštěn zcela neznámými lidmi u nich doma a mnohokrát mi bylo vysvětleno, že takové chování je zde zcela běžné. Pro Araby (alespoň pro ty z Ománu) je povinností a privilegiem postarat se o ostatní lidi. Tak je to prý psáno v Koránu.
Občas jsem se zamyslel nad tím, jestli by byli takoví velkorysí, i kdyby neměli tak vysoké platy, ale když nám dal starý obchodník v malé vesničce daleko od civilizace zdarma občerstvení a vodu, takové myšlenky jsem zahnal. Lidé jsou tam ohromně velkorysí a vždy ochotní pomoci.
Také jsem věděl, že jdu do země, která není jen bohapustou pouští, ale nabízí cestovateli neskutečné množství magických míst. Doliny, pláže, pouště a pohoří, které jsem měl možnost vidět, však předčily mé očekávání. Byl jsem na pláži, kde nikdy nepřestává foukat silný vítr, viděl jsem obrovské želvy, jak v noci vylézají z moře a kladou v písku vajíčka, skákal jsem z 15metrových útesů do jezera průzračného jako křišťál a zavítal do legendární jeskyně ve Wadi Shabu (zde jsem nešikovně uklouzl na strmém útesu a nebýt rychlého Ománce, který mě zachytil, možná by tento článek neexistoval). Stál jsem také na vrcholu výjimečných vrchů a užíval si pohled na dolinu připomínající známý Grand Canyon. A to je jen zlomek nezapomenutelných zážitků, které jsem si odnesl z nepopsatelné ománské přírody.
Abych nebyl příliš pozitivní, moje stáž měla i stinné okamžiky. Bylo zcela běžné, že mi během přípravy na vyučovací hodinu padl na hlavu šváb, kolem matrace mi běhaly ještěrky a ve sprše se po stěně občas mihl pavouk připomínající spíše štíra. Z jídla jsem měl většinu času žaludeční problémy. Opravdu nedoporučuji jíst jejich pikantní speciality, pokud další den vykonáváte potřebu do díry v podlaze místo záchodu.
Hlavní město Maskat je obrovské a neexistuje tam žádná hromadná doprava kromě malých bílých mikrobusů směřujících neznámo kam. Měl jsem možnost cestovat v jednom z nich a kromě 16 tlačících se Indů stojí za zmínku i zvláštní odér připomínající něco mezi kari a potem. Pokud tam tedy člověk nemá auto (průměrná ománská rodina jich má asi pět), je odkázán chodit pěšky, a to vzhledem k místním vysokým teplotám není úplně ideální.
Omán tedy překvapil. Pozitivně i negativně. Každopádně když se na to podívám po dlouhé době, tak určitě převáží jen ty krásné vzpomínky na všechny výlety, naši kulturní diverzifikovanou partu a věci, ze kterých mi zůstával rozum stát (v dobrém slova smyslu). Pro seznámení se s arabskou kulturou neexistuje lepší země. Jednak tam není draho a jednak je tam mimořádně bezpečně. To se dnes bohužel dá říct o málokteré arabské zemi.
Autor je student ekonomicko-správní fakulty.
