Na stáž do Evropského parlamentu se mi zrovna nechtělo. Představovala jsem si nekonečné chodby, uniformní úředníky, nudná zdlouhavá jednání a betonově šedivé město. Po třech měsících práce v Bruselu už mám dnes ale docela jinou představu, jak se věci ve skutečnosti v onom evropském hlavním městě mají.
Práce v kanceláři europoslankyně je extrémně náročná. Předtím bych tomu – zejména podle informací z českých novinových titulků – nevěřila. V tuzemských médiích se o europoslancích píše hlavně ve spojení se zahnutými banány nebo pomazánkovým máslem, případně výší příjmu. Neočekává se, že by vlastně pracovali. Leda by si chodili celé dny po rautech či kávových dýcháncích a tam „dojednávali politiku“.
Běžná pracovní doba pro europoslance a jejich asistenty skutečně neexistuje, ale to proto, že pracují skoro pořád. Zasedání se táhnou klidně do desáté hodiny večerní a ranní agenda startuje mezi osmou a devátou. Náplní práce ale zdaleka nejsou jen jednání plná debat či hádek v obrovských zasedačkách. Kromě toho europoslanci se svými týmy organizují konference, připravují lidskoprávní rezoluce, připomínkují chystanou legislativu, zařizují setkání představitelů mezinárodních institucí nebo i rodičů malých školáků.
Pokud se tedy něčím práce v Evropském parlamentu vyznačuje, je to obrovské množství úkolů přicházejících s každým novým dnem. Výjimkou nejsou desítky telefonátů, tři sta příchozích e-mailů a pět až osm schůzek či zasedání denně. A co se nevyřeší ihned, nebo ten samý den, propadá často nenávratně do parlamentních pekel.
Záchytným bodem, o který se můžete opřít, tak při onom nikdy se nezastavujícím shonu zůstávají kolegové z kanceláře. Tvoří totiž vaši společnost nejméně pět dní v týdnu po deset až čtrnáct hodin denně. Mám to štěstí, že mí kolegové jsou zkušení mazáci, kteří mě bez obalu zasvětili do tajů práce v parlamentu a navrch přidali vstřícnost a úsměv. Táhnoucí se bezbarvé chodby tak ožívají jejich vyprávěním, výsledky a zkušenostmi.
A Brusel samotný? Kromě zažitého stereotypu, že hlavní město Belgie tvoří jen krabicovité prosklené mrakodrapy plné úředníků, nabízí i méně známá, ale o to kouzelnější zákoutí plná francouzských pouličních muzikantů, šnečí polévky, trhů s vintage oblečením i starožitnostmi a útulných čtvrtí s nádechem art nouveau od slavného Victora Horty. Určitě stojí za vidění, i když se sem zrovna nevydáte za prací.
Autorka je doktorandka na Právnické fakultě MU.
