Studentka lékařské fakulty Daniela Poliaková vyrazila na podzim do Ghany. Do země rovníkové Afriky ji přivedla nejen touha po dobrodružství, ale taky chuť pomáhat. Přihlásila se totiž jako dobrovolnice do mezinárodní organizace OM – Operace Mobilizace, která pořádá misijní výjezdy do různých zemí světa. Na výjezd nakonec získala i podporu z nového stipendijního programu na podporu humanitárních aktivit.
„Hledali hlavně studenty medicíny. Doslechla jsem se o nich už vloni, ale až letos jsem se odhodlala využít této příležitosti,“ uvedla Daniela. Z Česka jeli čtyři medici, k nimž se připojili místní studenti lékařství, zdravotní sestry, farmaceuti a další personál. Po přistání v hlavním městě Accra vyrazili na sever, kde měli poskytovat zdravotní péči lidem na venkově. Asi čtyřicetičlenná skupina strávila vždy jeden týden v konkrétní vesnici, kde přespávala buď v misijních budovách, nebo u místních lidí.
Z místa pak vyjížděly menší skupinky mediků a zdravotníků do okolních obcí. „Byli jsme tam tři týdny, z toho jeden jsme strávili na cestách. Pracovali jsme tak čtrnáct dní v podstatě jako lékaři,“ vysvětlila studentka. I když měla už před cestou o misi hodně informací, mnoho věcí ji překvapilo. „Jak je řešit a léčit, jsme se učili za pochodu. Na tamní problémy jsme často neměli dostatek znalostí,“ podotkla. Nejčastěji se studenti setkávali s malárií, nemocemi dýchacích cest, různými záněty a průjmy. A také s parazity. Narazili dokonce na tuberkulózu, černý kašel a často řešili zhnisané rány a popáleniny u dětí.
„Pro nás z Česka byly typické africké nemoci, jako paraziti či spavá nemoc, naprosto nové. Radili jsme se proto s ghanskými kolegy, co vůbec dělat. Jinak ale měl každý na starosti své pacienty, které ošetřoval. Když jsme si ale nebyli jistí, samozřejmě jsme si navzájem pomáhali,“ popsala situaci v místě Daniela. Ve vesnicích ošetřovali lidi nejen ve volných třídách škol, ale občas i pod stromy na tržišti.
Přestože se na místě setkala s řadou exotických chorob, obavy měla studentka především z malárie. „Byli jsme očkovaní, povinně proti žluté zimnici a navíc také proti břišnímu tyfu, meningitidě a žloutence typu A. Samozřejmě jsme preventivně brali antimalarika, ta ale neochrání stoprocentně a dva kolegové se opravdu nakazili. Díky lékům však měli jen mírný průběh nemoci,“ uvedla. Obavy z malárie i jiných parazitů podporoval fakt, že v místě bylo hodně komárů i bodavých mušek.
Bělocha viděli často poprvé
Dobrovolníci trávili celé dny ve vesnicích. „Byli jsme jako běloši docela atrakce. Starší lidé se už někdy s bílými setkali, ale hlavně děti se kolem nás vždycky nahrnuly a sledovaly nás. Byly opravdu překvapené a některé se nás snažily i dotknou, jako by nechtěly věřit, že jsme skuteční,“ vzpomíná s úsměvem studentka.
Jako medikům jim místní důvěřovali a podle ní byli hodně vděční. V chudých vesnicích na severu Ghany totiž nejsou nemocnice ani lékařské ordinace a cesta do velkého města je pro místní příliš daleká a hlavně drahá. Složitost cestování si medička i s kolegy ověřila na vlastní kůži. Měli v plánu udělat si na závěr pobytu malý výlet, ale vše vzalo za své. „Byli jsme tam v době, když zrovna končilo monzunové období, a sem tam jsme zažili hodně silné lijáky. Při zpáteční cestě autobusem jsme tak několikrát na tamních špatných cestách zapadli a nabrali několikadenní zpoždění,“ vypráví Daniela.
Exotických zážitků tak měli medici plno, včetně chuťových. Součástí dobrovolnické skupiny byli i různí pomocníci včetně kuchařek, které jim vařily místní jídla. „Jedí tam hodně ostré věci, což mi trochu vadilo. Často se tam jí rýže a takzvaný yam, což je něco podobného jako brambora,“ popisuje stravu studentka, která kromě jiného vyzkoušela i místní obdobu leča z papriky a rajčat. Nejvíc si ale pochvaluje tamější sladké a šťavnaté ovoce.
Protože se Daniela přihlásila jako dobrovolnice do misijní organizace, náklady na cestu i pobyt si platila sama. „Až po návratu mě kamarád upozornil, že Masarykova univerzita vypsala nový stipendijní program pro studenty, kteří pomáhají v humanitární krizi. Je to velmi dobrá věc,“ uvedla medička, která patří mezi prvních osm studentů, kteří podporu na svou aktivitu získali.
Spolu s kolegou z lékařské fakulty dali každý za zdravotnickou misi v Ghaně téměř čtyřicet tisíc korun a univerzita jim nakonec proplatila zhruba čtvrtinu. „Určitě nám to pomohlo. Ani jsem nečekala, že dostaneme tolik,“ dodává medička, pro kterou byl pobyt v africké zemi velkou zkušeností.
Mise v Ghaně byla její první dobrovolnickou prací spojenou s medicínou. „Doporučila bych to všem, ale je to dobrodružství, které nemusí lákat každého,“ říká Daniela. Cestou do Afriky si tak splnila jeden ze svých snů a pořád ještě uvažuje o tom, že by vyjela na další misi. Lákají ji ale dál spíš kratší pobyty než několikaleté mise.
Medicína ji podle vlastních slov hodně baví. „Vždycky mě fascinovala, chtěla jsem vědět, jak všechno v těle funguje, ale překvapilo mě, jak byly první roky studia těžké. Dnes jsem nicméně ráda, že jsem studium nevzdala,“ vzpomíná Daniela.
Přestože se vydala pomáhat lidem do Afriky, cestovní medicína není její vysněnou specializací. „Pro mě to vždycky byla chirurgie, baví mě dělat něco rukama a neumím si představit, že bych mohla dělat něco jiného,“ dodává s tím, že by se jednou ráda věnovala konkrétně plastické chirurgii.
