Už od roku 2015 měří odborníci z Fakulty sportovních studií MU fyzické parametry českých středoškoláků a přinášejí několik zásadních zjištění. Zejména znepokojující zprávy o množství tělesného tuku v tělech mladistvých a důkaz, že na jejich tělesný vývoj má vliv socioekonomický status rodiny.
Během tří let se do měření zapojilo asi pět tisíc středoškoláků z moravských středních škol a učilišť ve věku mezi 17 a 21 lety. Výzkumníci u nich původně chtěli měřit jenom tělesnou výšku a proporce. Protože však vypozorovali výrazné rozdíly v tělesné výšce a stavbě mezi žáky různých typů škol, nakonec se pustili i do mapování složení těla jednotlivých účastníků a zjišťování toho, jestli chodí na obědy do školních jídelen, jak často konzumují vybrané potraviny a sportují a jaké vzdělání mají jejich rodiče.
Výsledná data ukazují, že dnešní 18leté a 19leté dívky z brněnských škol měří průměrně 166,5 centimetru a chlapci stejného věku 180,9 centimetru. Vývoj výšky nejlépe dokládá srovnání s daty z roku 1951 – tehdy vykazovaly dívky hodnoty 162 a chlapci 173 centimetrů. „Zjistili jsme také, že studenti z učilišť bývají menší než ti z maturitních škol. Na brněnských středních školách byl rozdíl v průměru dva centimetry,“ uvedl Pavel Grasgruber, jeden z členů výzkumného týmu fakulty sportovních studií.
Učni jsou častěji obézní
Byl to jeden z prvních výstupů, kde si vědci všimli souvislosti se socioekonomickými faktory. Na učiliště totiž chodí méně žáků, kteří mají jednoho nebo oba rodiče s vysokoškolským vzděláním. „Zjistili jsme tak, že žáci na učňovských školách jsou nejen menší, ale i daleko častěji trpí nadváhou a obezitou. To druhé se projevilo hlavně u děvčat – na těchto školách jich trpí nadváhou skoro polovina,“ sdělil Grasgruber.
Spolu s kolegy přišli na to, že procento tuku v těle má výraznou souvislost hlavně s fyzickou aktivitou, ale i s návštěvami školních jídelen a konzumací mléčných výrobků. U všech zúčastněných platí, že s přechodem na střední školu klesá návštěvnost školních obědů, a to hlavně u děvčat. Nikdy na ně nechodí 12 procent gymnazistů a 21,5 procenta gymnazistek. Na učňovských školách je to ovšem 39 procent žáků a 46 procent žaček.
Prediktory tělesného tuku u chlapců
„Na školách jsme strávili spoustu času, takže jsme byli schopni alespoň vizuálně zachytit i řadu trendů. Na učňovských školách jsme daleko víc vídali to, že si děti nakupují ke svačině nekvalitní stravu v podobě chipsů nebo slazených nápojů,“ podotknul Grasgruber, podle něhož se i tady projevuje často připomínané zjištění, že problémy s váhou se častěji týkají nízkopříjmových sociálních skupin.
Prediktory tělesného tuku u děvčat
Problém první: Vynechávání oběda
Že se vědci zaměřili hlavně na obědy, není náhoda. Jejich důležitost potvrzuje i Alexandra Košťálová z Centra podpory veřejného zdraví Státního zdravotního ústavu.
„Z naší tradice plyne, že je oběd hlavním jídlem dne a pro mnohé i jediným teplým jídlem dne, což má ale spíš psychologicky sytící efekt. Určitě by měl být nutričně vyvážený a poskytovat dostatečné množství energie formou sacharidů a tuků a dále pak adekvátní množství bílkovin potřebné pro rozličné funkce organismu. Český systém školního stravování je v tomto ohledu naprosto unikátní, dětem poskytuje dobrou stravu za relativně dostupnou cenu,“ uvedla odbornice, která má po ruce čerstvá data z výzkumu ve školních jídelnách na základních školách.
Na jeho základě podotkla, že systém školního stravování funguje už řadu let bez zásadních změn. Ve vnějším prostředí se ale změnily potraviny, jejich nabídka i možnosti tepelné úpravy díky varným technologiím. „A to není příliš respektováno celým systémem, který je výborný, ale zasluhoval by si péči a inovaci,“ naznačila Košťálová, co by mohlo u některých strávníků stát za tím, že dávají přednost něčemu jinému než školnímu obědu.
Když si pak sami vybírají jinou alternativu, má to svoje rizika. „Pokud si děti nenesou správné návyky z domova z dětství, mohou inklinovat k různým extrémům, špatně se orientovat v informacích, které se na ně valí z médií a rádi a lehce podlehnou skupině. Tam je ale už dost pozdě působit.“
Problém druhý: Vynechávání tělocviku
Na spoustu problémů poukazuje i Šárka Maleňáková, která má na Fakultě sportovních studií MU na starosti výuku didaktiky tělesné výchovy a praxe u budoucích tělocvikářů a jejich přípravu na práci ve školách obecně. Ve školství se pohybuje 30 let. „Pohybová neaktivita je nešvarem dnešní doby. Začíná už v raném dětství a pokračuje až do dospělosti, což potvrzuje řada studií,“ uvedla Maleňáková, podle níž hraje v mnoha ohledech velkou roli rodina: z pohledu genetického, stravovacích návyků i celkového životního stylu.
Sama pak na hodinách vidí, jak roste počet těch, kteří si na začátku hodiny s omluvenkou v ruce sedají na stranu tělocvičny. „Pokud se žáka zeptáte, tedy ne jako učitel, proč necvičí, dozvíte se, že se mu nechce převlékat, že tělocvik je nuda, potřebuje se učit na další hodinu, kdy píše písemku, nebo že stejně neskočí nebo nezaběhne daný limit, tak se o to ani nebude pokoušet,“ pojmenovala Maleňáková důvody.
Uznává, že někdy za nechuť může i přístup učitele. „Jistě, že žáci mají absolvovat to, co vyžadují rámcové vzdělávací programy. Vždycky to jde ale udělat i atraktivní formou. Například tolik neoblíbená gymnastika se dá do hodin zařadit zajímavou a přitažlivou formou různých překážkových drah nebo dnes tolik oblíbeného parkouru,“ dala příklad.
Jenom na učitele ale vinu svalovat nejde. Svůj podíl na tom mají také tolerantní rodiče, kteří bez rozmyslu podepíšou omluvenku, aniž by si uvědomili, kolikátá v řadě už to je. A někdy i lékaři, kteří raději přistoupí ke schválení úplného uvolnění od tělesné výchovy (mnohdy na nátlak rodičů), než aby raději specifikovali, čemu konkrétně se na základě diagnózy má žák v tělesné výchově věnovat a jaká cvičení jsou pro něj vhodná.