Když po celodenním pobytu ve Vídni nedokážu rychle „přepnout“ z němčiny, otvírám obsáhlou autobiografii Rudolfa Siegharta Die letzten Jahrzehnte einer Grossmacht. Rakouský úředník pocházející z Opavy, později bankéř a ve všech časech šedá eminence rakouských vlád – s byrokratickou důkladností a překvapivě obratným literárním stylem popisuje složité procesy politického vyjednávání v posledních letech starého mocnářství.
Striktně vzato čtu (po chvilkách, předtím, než kolem půlnoci omdlím) knihu, kterou asi skoro nikdo nemá, protože je z roku 1941. Jmenuje se Lidé a věci v Japonsku. Ratolest započala studovat japanistiku, takže otec musí být solidární. Ale více bych doporučil něco moderního – třeba Haruki Murakamiho – Norské dřevo, Kafka na pobřeží nebo knihu s předlouhým názvem Konec světa & Hard-boiled Wonderland. Dívat se na svět japonskýma očima je cosi jako stát se mimozemšťanem. Zkuste to.
Úzkému okruhu univerzitních kolegyň a kolegů, kterým není lhostejné sportovní rybářství, doporučuji knížku Jense Bursella Lov kapitálních ryb. Naprosto skvělý dánský rybář zde vedle odborného ichtyologického výkladu až beletristicky líčí, jak je ochoten přespávat v mokrém rákosu mezi jedovatými hady kdesi u sladkovodního jezera v Kongu, aby pak ve tmě bojoval s kapitální rybou a ještě dlouho potom čekal na svit slunce kvůli fotografování. Poté pouští rybu na svobodu. Je velmi cenné opustit klávesnici počítače a jít k vodě.
Čtu Divoké detektivy Roberta Bolaňa. Mají pověst novodobé klasiky souměřitelné s dílem Gabriela Garcíi Márqueze a skutečně – bez srovnávání – v sobě oba mají onu latinskoamerickou hmatatelnost, trochu čpavou chuť kávy a potu, sexu a literatury; dekadentní a zároveň cudný humor. Před několika dny jsem dočetla One Day od Angličana Davida Nichollse. Ten se mnou zůstal i po přečtení – pro u nás neviděnou lehkost takzvaně obyčejného vyprávění, které ale nerezignuje na čtenářův intelekt.
