Český autorský zákon vytváří paradoxní situaci, že si můžete zcela legálně naskenovat knihu pro vlastní potřebu, ale bez porušení zákona už ji nemůžete s nikým dál sdílet. Dovedete si představit, že by třeba pro akademické prostředí mohla být nastavená jiná pravidla, která by něco takového umožňovala?
Osobně jsem fanouškem spíše legislativní úpravy, která by byla postavená na všeobecnějších pravidlech. Dobrým východiskem je například tzv. trojkrokový test, zakotvený na mezinárodní a evropské úrovni, podle kterého jsou omezení autorských práv – tzv. zákonné licence – dovolené jen ve zvlášť ustanovených případech, nakládání s dílem podle těchto ustanovení nesmí být v rozporu s běžným využitím díla a nesmí neodůvodněně zasahovat do práv chráněných zájmů autora. Jde o jakousi obdobu doktríny „fair use“, kterou známe ze Spojených států. Náznakem takového extenzivního přístupu je projekt www.copyrightcode.eu.
Kde hledat v dnešní době, která přinesla řadu přelomových technologických inovací, novou hranici toho, co je nepřípustné zasahování do něčích autorských práv a co je řekněme rozšiřováním informací a dat ve jménu rozvoje znalostní společnosti a vzdělanosti?
Otázka, jestli například sdílení hudby, filmů a jiných autorských děl v takovém rozsahu a takým způsobem, který se stal „normálním“ v prostředí internetu, je nebo není v rozporu s oprávněnými zájmy nositelů práv, bohužel není uspokojivě zodpovězená. Existují různé protichůdné studie a přijmout jednotné a jednoznačné stanovisko se zdá být v dohledné době nereálné.
Jaké vy byste hledal řešení?
Právo by mělo pomoct vnášet do virtuálního prostředí vytouženou rovnováhu. Nejsem idealista, ale jinou cestu, jak hledat equilibrium, nevidím. A určitě nejsem sám. Jen před několika týdny přijal Evropský parlament usnesení o nové digitální agendě pro Evropu: 2015.eu. Všimněte si přívlastku „nový“. V rámci digitální agendy, která v převážné části není starší než deset dvanáct let, se zde hovoří už o potřebě vytvářet nové prostředky regulace digitálního prostředí. V usnesení se mimo jiné mluví i o potřebě vytvořit takzvanou pátou svobodu. I když se obávám, že z použité terminologie vyplývá, že Evropa směřuje k přílišné ochraně spotřebitelů, doufám, že tu jde o formu zakotvení „right to enjoy“ – práva vychutnat si výsledky tvořivé činnosti jiných, ale tak, aby se dosáhlo spravedlivé rovnováhy mezi právy tvůrců a nositelů práv a přístupem veřejnosti k obsahu.
Jedna strana argumentuje, že jen chrání svůj legitimní nárok na zisk z autorského díla, druhá strana mluví o nepřiměřenosti cen ve vztahu k nabízeným možnostem práce se zakoupeným dílem. Mluví se o tom, že ochrana práv autorů ve změněném prostředí 21. století přestala plnit funkci, ke které byla vytvořena. Dá se mezi takovými názory vůbec hledat dohoda?
Bude to skutečně obtížné. Snaha o dosažení zisku a návratnosti investic je absolutně legitimní, a legitimní je tedy i požadavek na přiměřenou právní ochranu, která by tento profit zabezpečovala, nejlépe po co nejdelší dobu. Stejně legitimní je ale i požadavek uživatelů autorských děl, tedy těch, kteří hudbu poslouchají, na filmy se dívají a knihy čtou, když se domáhají přiměřených cen za nosiče a možnosti sdílet to, co koupí, a někdy i to, co nekoupí. Je to tedy střet rozdílných, ale legitimních požadavků. Autorské právo má sloužit primárně na zabezpečení diseminace – šíření výsledků tvořivosti. Když nastavíme právní rámec tak, abychom intenzivněji chránili nositele práv, a zúžíme možnosti uživatelů, nebudou pak moci dostatečně svobodně díla „konzumovat“ a nakládat s nimi, případně je „recyklovat“ v rámci vlastní tvořivosti. Když na druhé straně omezíme práva autorů tak, že nekriticky schválíme všechny aspekty služby, jakou byl donedávna PirateBay, můžeme ohrozit výrazný motivační prvek tvořivosti, kterým je často právě odměna za její výsledky.
Myslíte, že současná diskuse o těchto problémech vede k nějakému rozumnému vyústění?
Zatím jsem zklamaný z toho, kam se v této oblasti ubírá veřejná debata. Mám pocit, že prostředí se radikalizuje. Nevím, jestli se smát nebo plakat nad názorem, že když zazvoní na ulici telefon, tak jde o použití díla ve smyslu práva, za které patří autorovi vyzvánění odměna. Stejně tak je extrémní odpojování uživatelů ze sítě při podezření z neoprávněného přenosu dat. Ještě bláznivěji zní nápad, že slovy zreprodukovat příběh sportovní akce je porušením autorských práv držitelů licence té které ligy nebo soutěže. Na druhé straně mi není po vůli slyšet od fanoušků peer to peer sítí, že veškerý obsah na webu má být „free“. Nemají přitom na mysli Stallmanovo „free“ ve smyslu „freedom“, ale „free“ jako „free beer“. Co potřebujeme, je kvalitní veřejná diskuse. Jde o celospolečenský problém, který se prolíná více vědeckými disciplínami. Právníci si sami nevystačí. Jestliže chceme tvořit užitečné právo, musíme vědět, jaká je společenská a ekonomická potřeba a jaké jsou technické možnosti. Jen tak se dá přiblížit k tomu, co je dobré a spravedlivé. Na internetu nebo mimo něj.
