Banalita: student provedl cosi nepěkného (oskenoval knihu a nasdílel ji spolustudentům) a tím poškodil své pedagogy (udělal s jejich knihou to, co oni jako autoři patrně nechtěli, aby dělal) a ohrozil důvěryhodnost univerzity (která může v očích ochránců autorských práv působit jako instituce ohrožující to, co ochránci ochraňují). Řešení té banality je jednoduché – máme tu jakousi právní regulaci, která říká, jaká práva k dílu má autor či vydavatel a jaká všichni ostatní. A tak by neměl být problém rozhodnout o vině a trestu.
Na druhý pohled je ta věc zajímavější. Čtenářské praxe dávají tušit, že stojíme před živoucím čtenářským organismem, jehož členové si mezi sebou předávají digitální verze článků, kapitol i celých knih, výpisků z nich, poznámek z hodin, slajdů. S texty přitom naši čtenáři nakládají právě tak, jako ostatní aktéři kultury konvergence (což je termín Henryho Jenkinse) s digitalizovanou hudbou, s filmy, seriály. Stahují je a užívají – a v menší míře též sami digitalizují, modifikují a dál sdílejí – proto, že zkrátka chtějí a mohou. Je to jednoduché. Snadno se s nimi manipuluje. Digitální technologie rozšiřuje jejich, čtenářskou, cestu k textu. Nakonec – známe to všichni, předpokládám.
Zajímavé je, že tito čtenáři citlivě vnímají rozpor, který vyjadřuje i diskuse, která v souvislosti s kauzou proběhla v ISu. Rozpor, který má mocenský charakter. Rozpor mezi zájmy autora a čtenáře. Vztah mezi autorem, čtenářem a textem je – jak upozorňuje teoretik Rob Cover – vztahem kulturně podmíněným a historicky proměnlivým. Jednu jeho konkrétní variantu, v níž je tím silnějším hráčem autor (ten, komu je přiznáno vlastnictví textu), fixuje současný autorský zákon. Ta varianta se zrodila v situaci, kdy moc autora byla spojena s mocí nad distribučními kanály – text byl pevně spojen s nosičem, jehož cesta společností byla do značné míry kontrolovatelná.
Druhá varianta vztahu mezi autorem a čtenářem je ta, na niž se nyní díváme – čtenář, i když chápe, že jedná v rozporu s regulací, je v ní odhodlán nerespektovat některé autorovy nároky. Má totiž nároky své. Pozice autora sice neztratila legální oporu, ale ztratila část své legitimity. Je oslabená a čtenář nevidí důvod, proč by proto nemohl chtít držet delší konec lana. Ostatně – už ho drží...
Dobře to zde před dvěma lety vyjádřil právní teoretik Andreas Wiebe, když řekl, že jen těžko lze vymáhat autorské právo, které není společností akceptováno, protože neodpovídá žité realitě. Otázka tak je, co univerzita dokáže z banální knižní kauzy vyvodit. Zda k pochopení a vyřešení podobných situací přispěje i jinak, než jen důsledným dodržováním platných, ale sociální praxí vymiškovaných předpisů.
více k tématu také v rozhovoru s E. Szattlerem, souhrnném textu a autorském článku studentů MU
