Udělení čestného doktorátu Václavu Havlovi v březnu 1995 bylo pro Masarykovu univerzitu zcela výjimečnou událostí. V té době jsme byli velmi pečliví při výběru vhodných kandidátů na tuto nejvyšší poctu akademické obce MU. Václav Havel byl jeden z prvních. Konečné rozhodnutí padlo po diskusích o tom, zda je možné udělovat akademické vyznamenání osobnostem výrazně politicky angažovaným. Dodnes má taková diskuse plné oprávnění.
U Václava Havla to bylo poměrně snadné. Jeho osobnost, tvůrčí schopnosti, filozofické myšlení (nepochybně pod vlivem brněnského filozofa Josefa Šafaříka), jeho zcela zásadní vliv na události po listopadu 1989, jeho spojení se studentským světem a celá řada dalších argumentů nezadržitelně vedly ke šťastnému rozhodnutí o udělení hodnosti čestného doktora.
Vlastní slavnost byla přiměřeně okázalá a existuje dostatek písemné i fotografické dokumentace. Co nebylo vidět, bylo velmi skromné chování tehdejšího prezidenta v zákulisí, jeho velice lidský až přehnaně slušný vztah ke všem kolem, jeho milá nešikovnost a plachost při přípravě ceremonie, ale také velký časový stres pramenící ze snahy vyhovět přání řadě jednotlivců a institucí se s ním setkat.
Rád bych v této souvislosti vzpomenul na uvedení do funkce tehdejšího rektora. Při tom prvním, v roce 1992, to byla lehce trapná událost. Dostali jsme jen několik dnů před začátkem funkčního období oznámení, že dekret podepsal zastupující ministerský předseda Jan Stránský, a to bylo vše. Naopak v roce 1995, při druhém jmenování, jsem měl to štěstí, že jsem byl jediným rektorem, a při audienci na Hradě si pro mne prezident Václav Havel udělal čas na více než třicet minut, což bylo v té hektické době zcela zvláštní a neobyčejně příjemné. Mluvili jsme samozřejmě o problémech vysokoškolského vzdělávání, ale i o věcech soukromější povahy. Velmi si vážil udělení čestného doktorátu právě na Masarykově univerzitě. Byl si dobře vědom svého postavení hlavy státu jako následovníka prezidenta, jehož jméno naše škola nese, velkého státníka s mimořádným vztahem ke vzdělanosti celé společnosti.
Všechny vysoké školy, včetně světově proslulých, mají vlastní představy o udělování svých titulů a vyznamenání. Někdy je velmi obtížné vypořádat se s úspěchy na akademickém poli, celospolečenskými zásluhami a jejich významem pro obecné poslání univerzit. Daly by se najít dobré i špatné příklady, to je věc historiků, ale máme nebo měli jsme štěstí, že v tomto směru patří Masarykova univerzita v celé své historii k těm málo chybujícím. V případě Václava Havla, a následující historie to jen potvrdila, jeho vliv, dílo, tvůrčí činnost byly právem poctěny naším nejvyšším oceněním. To zmíněné dilema jsme jednou pro vždy vyřešili novým typem vyznamenání, velkou zlatou medailí. Myslím si, že i v tomto směru našla MU řešení, jež může být pro mnohé inspirativní.
Devadesátá léta byla svým způsobem šťastná. Udržovali jsme velmi dobré vztahy s prezidentskou kanceláří a nejbližšími spolupracovníky Václava Havla. Dostávali jsme pozvánky na všechny velké státní ceremonie pořádané ve významných dnech republiky nebo při důležitých zahraničních návštěvách. Příkladem a důsledkem těchto vztahů byla např. úloha MU při návštěvě anglické královny v Brně, ale i pozdější návštěva Madeleine Albrightové univerzitě. K těm dobrým vztahům rád přidávám vzpomínání na setkání organizované prezidentskou kanceláří v Lánech ve vile Amálie. Diskuse mezi Václavem Havlem, jeho nejbližšími přáteli a poradci a mezi první generací rektorů demokratického období patří k nezapomenutelným zážitkům. To bylo něco zcela mimořádného, co se těžko může opakovat. Snad je ale možné doufat v návrat snah a úsilí o harmonizaci praktické politiky a poslání vysokých škol.
Eduard Schmidt,
emeritní rektor Masarykovy univerzity
