Když jsem se různými cestami 18. prosince dozvěděl, že Václav Havel skonal, asi bych lhal, kdybych řekl, že to byla, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, úplně neočekávaná událost. Tato skutečnost ale v žádném případě nezmenšila emotivnost okamžiku, který zprávu doprovázel. Odešel totiž člověk, o kterém jsem slyšel od chvíle, co si pamatuji. Člověk, který byl zmiňován při prvních cestách za hranice, později na mne shlížel z obrazu vedle školní tabule a i po skončení prezidentského mandátu byl jeho hlas neustále slyšet, ať už přímo z médií, nebo prostřednictvím herců na filmovém plátně.
Po jeho úmrtí jsem si nekladl otázku, zdali uctít jeho památku, jednalo se spíše o to, jak. To mi pomohl vyřešit můj bratr jedním statusem na nejmenované sociální síti. Když jsme později téhož dne domlouvali veškeré záležitosti kolem brněnské piety s ostatními organizátory, Petrem Dimitrovem, Miriam Kaniokovou, Martinem Ondrou a Martinou Dobrovolnou, nemohli jsme se vyhnout otázce, co pro nás Václav Havel znamenal. Byl pro nás symbolem svobody, za kterou spolu s ním bojovali naši rodiče a prarodiče během sametové revoluce. Byl pro nás morální autoritou, člověkem, který se zasadil o to, že můžeme vyrůstat ve svobodné zemi. A moji kolegové by mi jistě neodpustili, kdybych alespoň nezmínil jeho literární tvorbu, byť vyjádření se k ní velmi rád přenechám fundovanějším.
Dnes, když s odstupem času píši tento článek, si čím dál tím více uvědomuji pravdivost slov, kterými jsme uvedli pietu na Moravském náměstí: „Dnes ráno nás opustil Václav Havel, je to událost, jejíž význam nám ještě asi ani nedochází.“ Jeho celosvětový věhlas a nepopiratelné zásluhy o Českou republiku nám mohlo jenom potvrdit poslední rozloučení s ním v Chrámu sv. Víta, kde chyběl snad jen zástupce Ruské federace.
Nemohu říci, že bych souhlasil se všemi jeho činy, a určitě, kdybychom dnes měli tu možnost si spolu promluvit, tak bychom se v mnohých věcech neshodli. To ale nic nemění na tom, že byl a zůstává osobností, která si zaslouží obdiv za své činy, postoje a myšlenky, které se nám během svého života snažil předat.
Mám-li závěrem shrnout důvody, které nás vedly k uctění památky Václava Havla, musím především zmínit fakt, že pro nás byl člověkem symbolizujícím boj za svobodu. Vnímali jsme ho jako člověka, který si dokázal stát za svými názory a nebál se kvůli nim trpět. Proto pro nás bylo samozřejmostí ještě naposledy před takovýmto člověkem smeknout a vzdát mu tak hold.
Hubert Ondra,
student FF MU
