Diskusi kolem Repozitáře Masarykovy univerzity bych rozdělil na dvě části. Za prvé – potřebujeme vůbec naějaký repozitář? A za druhé – jak by měl takový repozitář vypadat a fungovat?
Odpověď na první otázku souvisí s tím, jak Masarykova univerzita chápe své poslání a odpovědnost v oblasti vědecké komunikace. Tato oblast se celosvětově potýká s vážným problémem: stávající model předávání vědeckých poznatků je finančně neudržitelný. Ceny za předplatné časopisů rostou dlouhodobě výrazně rychleji než inflace a knihovny ani těch nejbohatších univerzit již nemají dostatek financí na nákup všech periodik, která jejich výzkumníci (o studentech ani nemluvě) požadují a potřebují.
Vědecké repozitáře – označované též jako „zelená cesta k otevřenému přístupu“ – jsou nástrojem, jak z tohoto problému ven. Jednak tím, že umožní, aby světová vědecká komunita (a spolu s ní i veřejnost, která to z velké části platí) sdílela přístup k nejnovějším informacím nezávisle na komerčních vydavatelích. A také tím, že vyvolává důrazný tlak na vydavatele i výzkumné instituce, aby změnili své přístupy. Aby se ve věku globálních sítí, pokročilých technologií a digitalizace náklady na vědeckou komunikaci začaly konečně snižovat – a ne rostly, jak je tomu dosud.
Nechce-li tedy Masarykova univerzita rezignovat na své poslání sociálně zodpovědné instituce a nechce-li být černým pasažérem, který pouze využívá dobrodiní jiných (ve světě existuje již více než 3 000 vědeckých repozitářů a prakticky každá významná vědecká instituce repozitář má a podporuje ho), pak jí nezbývá, než své výstupy také aktivně a co nejšířeji zpřístupnit. Přes vlastní repozitář.
Ke druhé otázce: Souhlasím s kritikou, že dosavadní implementace repozitáře MU nebyla ideální. Není možné přenášet na výzkumníky zodpovědnost za rozhodování ve složitých autorskoprávních otázkách (vztah k vydavatelům), ani je zatěžovat kroky, které lze vyřešit jinak a někým jiným. Je možné uzavřít smlouvy mezi univerzitou a významnými vydavateli upravující plošně podmínky pro vkládání publikovaných prací do repozitáře. Je možné nabídnout širší podporu při naplňování povinností autorů vzhledem k repozitáři.
Tyto věci je nutné vylepšovat; dětské potíže však nejsou důvodem k tomu, abychom s vaničkou vylili i dítě. Novela směrnice o repozitáři je první krok ke zlepšení; postarejme se společně o to, aby následovaly i další.
Autor je vedoucí knihovnickoinformačního centra ÚVT MU.
