Kdekdo má dojem, že akce jako masopustní průvod patří na vesnici, přitom nedávno bylo možné masky s kapelou potkat i v centru Brna. Má šanci se nejen tato lidová tradice do budoucna udržet? A čím to, že se zachovala až dodneška?
Dvě příslušnice generace dvacetiletých, dvě ukázky toho, jak i ve třetím tisíciletí zájem o lidové tradice přetrvává.
Příklad první: Klára Brožovičová nedávno dodělala doktorát z etnologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Dizertaci psala o posledních ženách na Strážnicku, které ještě nosí lidový oděv.
„Věděla jsem, že je to teď, nebo nikdy. O pár let později už bych si o tom nemusela mít s kým povídat,“ říká Brožovičová, která zpovídala ženy ve věku 70 a 80 let i jednu devadesátiletou. Za šest let výzkumu jich několik zemřelo, všechny ale po překonání počátečního ostychu spojovala radost, že mohou o tradičním způsobu života mluvit. „Je to pro ně otázka cti,“ podotýká Brožovičová.
Příklad druhý: studentka Silvie Markovičová. Zvládá se věnovat dvěma oborům a k tomu vystupuje ve folklorním souboru. „Maluju také lidové ornamenty na mašle ke krojům, sklo či ve vinných sklepech. Poptávka po ornamentové výzdobě je poměrně vysoká,“ popisuje svoje aktivity Markovičová.
Seberou jí hodně volného času. Každý pátek zkouška, která začíná v sedm večer a trvá většinou do jedenácti, když je potřeba, tak někdy i další v týdnu. A do toho všeho samozřejmě vystoupení. Sama ale říká, že si folklor zamilovala už jako malá. „Kvůli lidem, kteří se kolem něj pohybují, i kvůli tomu, že jsem ráda, že můžu udržovat a pomáhat rozvíjet tradice.“
Kroužek jako každý jiný
Podle Martiny Pavlicové z ústavu evropské etnologie filozofické fakulty, která se angažuje i v mezinárodních organizacích zabývajících se tradiční lidovou kulturou, ovšem ve folklorních souborech stále častěji převažuje první pohnutka.
„Uchovávání tradic mají v dnešních souborech jako motiv spíš vedoucí. Ostatní členové, jak plyne z výzkumů, tam spíš chodí za zábavou a protože se v nich společensky vyžijí,“ uvádí Pavlicová, podle níž na tom to přístupu není nic špatného. Právě tyto nové funkce pomáhají folkloru existovat i v dnešní době.
Historie folklorního hnutí se začala psát hlavně kvůli udržování lidové kultury. Už od konce 18. století si mnozí vzdělaní lidé začali uvědomovat, že tradiční způsob života a s ním spojené tance, písně nebo pohádky mizí, a tak se je snažili zachovat.
Počátky pódiového předvádění lidových tanců a písní spadají především do doby přelomu 19. a 20. století. Odborníci je spojují s Národopisnou výstavou Českoslovanskou, která se konala v Praze roku 1895. „Jejím cílem bylo předvést život českého a slovanského lidu, chystala se několik let,“ přibližuje Pavlicová.
Když se začalo konstituovat samostatné Československo, bylo lidové umění jedním z prostředků, který dodával novému státu tolik potřebnou identitu.
Komunistický režim toho však později zneužíval. „Lidová kultura byla ve vypjatých dobách po roce 1948 vnímána jako ideologicky přípustná kultura socialistického státu. I tak ale bylo nutné její projevy upravit, objevila se takzvaná nová tvorba,“ naznačuje odbornice a svá slova dokládá zmínkami o tom, jak se na festivalech objevovala pásma s názvem Družstevní dožínky a vznikaly písně o tom, jak pásový traktor předjíždí kolový.
Do povědomí lidí nepronikly, dnes si je nikdo nezpívá. Nejen z předchozí zmínky ale plyne, že se lidová kultura ve své každodennosti stále proměňovala. Ve svém výzkumu to ostatně zaznamenala také Klára Brožovičová, která změny monitorovala na lidovém oděvu.
Módě podléhá i lidový oděv
Nejvíc se vyvinulo to, co není vidět: spodní prádlo. „Na začátku 20. století ženy žádné neměly, později se objevily kalhoty s krajkou, ale bez klínu. Nosily se hlavně kvůli tomu, aby děvčatům při muzice nebylo pod sukní nic vidět,“ vysvětluje Brožovičová.
Už tehdy se podle ní uplatňovaly módní trendy. Zatímco v 70. letech minulého století chodily ženy sladěné a k modré sukni oblékaly modrý vršek, ve 30. letech by něco takového nešlo. Módní diktát ukládal nošení výrazných kombinací.
Podoba tradiční lidové kultury je dnes přirozeně jiná než v 19. století. I když třeba nositelky tradičního oděvu na venkově postupně mizí, samotné etnokulturní tradice se ze společnosti neztrácejí – stále se uchovávají například ve folklorních souborech.
Z údajů Folklorního sdružení České republiky lze vyčíst, že v Česku existuje 385 souborů, přičemž to pravděpodobně není kompletní počet. Existují totiž i v nejrůznějších aktivitách jednotlivých městských a venkovských lokalit. Podle Martiny Pavlicové vznikají nové mužské pěvecké sbory. Na brněnských Vinohradech se pak nedávno pokusili zavést tradici hodů.
