Karolína Tkáčová měla doma malý dětský mikroskop už od šesti let. „Koupila mi ho babička k narozeninám. Nechtěla mi dávat hlouposti, tak pořídila tohle. Mám ho dodnes,“ vzpomíná s úsměvem medička z prvního ročníku lékařské fakulty, která může sloužit jako dobrý příklad toho, jak se dá taky rozvíjet nadání.
Sama Karolína se přízvisku „talentovaná“ brání. „Znám spoustu nadanějších lidí, já sama jsem si spíš všechno vydřela.“ Dnes už vysokoškolačka se ještě jako gymnazistka zapojila do projektu Akademie věd s názvem Otevřená věda. Středoškolákům umožňuje přičichnout i přes nízký věk ke každodenní práci vědců.
Karolína se tak dostala do laboratoří biochemického ústavu lékařské fakulty, kde pod vedením jedné z odborných asistentek pracovala na výzkumu s názvem Sledování poškození DNA v podmínkách oxidačního stresu metodou elektroforézy jednotlivých buněk. „Někdy ve druhém ročníku jsem s kamarádkou začala chodit na cyklus přednášek různých vědců, kde jsem se nadchla pro vědu a hlavně výzkum kmenových buněk,“ vzpomíná Karolína.
Celý cyklus končil nabídkou, že účastníci mohou začít pracovat na vlastním badatelském projektu. Do tohoto programu se absolventka gymnázia v brněnské části Bystrc ještě nedostala, do projektu Akademie věd už ale ano.
Každý týden od poloviny třetího ročníku až do maturity docházela do laboratoří a pracovala s lidmi a nástroji, ke kterým by se standardně měla dostat až o několik let později. „Oproti střední škole, kde se dělaly pokusy tak maximálně s peroxidem vodíku, to byl šok. Když se řeklo, že je něco mutagenní, tak jsem jenom koukala,“ směje se studentka, jíž se k překvapení z nových úkolů přidalo i zcela nové prostředí. V době, kdy se do laboratoří dostala, už se totiž postupně vytvářela ta pravá tvář bohunického kampusu.
V novém prostředí se však adaptovala poměrně rychle. „Pomohlo mi, že mě ostatní vzali hned mezi sebe. Měla jsem i svoje pracovní místo, takže jsem si připadala, že tam skutečně patřím,“ pochvaluje si Karolína.
Svůj výzkum nakonec představila i na konferenci, kam se sjeli odborníci z celé republiky. „Vystoupit před všemi těmi kapacitami pro mě nejdřív bylo nepředstavitelné, ale nakonec jsem to přežila a měla z toho všeho skvělý pocit.“
Ačkoliv ji práce v laboratoři chytla, touhu zkusit medicínu cítila Karolína ještě větší. Jako lékařka v nemocnici nebo ve vlastní ordinaci se dnes ale nevidí. Kdyby to šlo, nejraději by se dala na reprodukční medicínu, ve které se spojují všechna její oblíbená témata – medicína, výzkum a také genetika.
Když vzpomíná na čas strávený v laboratořích, mluví i o tom, jak jí pomohlo, že jí podporovala rodina. „Už jenom to, že se máma ptala, co jsme dělali, a měla radost, když se nám povedl pokus, mi pomohlo,“ zdůrazňuje medička atmosféru v rodině.
U spolužáků se reakce na mimoškolní aktivity s postupem času měnily. „Když jsem nejdřív docházela na přednášky, tak jsem cítila, že některým přijde divné, že kromě školy ještě někam v pátek odpoledne chodím. Když jsem se ale dostala do laboratoří, tak mi už fandili,“ vzpomíná.
