V sérii nazvané Nepostradatelní vám přinášíme příběhy neakademických pracovníků, bez kterých by Masarykova univerzita nemohla fungovat.
Bydlíte na koleji? Pak si skoro určitě vzpomenete, jak vypadá váš kolejní recepční. Ke studiu na vysoké škole patří vlastně skoro stejně jako učitelé. Jedním je i Petr Cimala, který pracuje na komárovské koleji bří Žůrků.
Do zasklené recepce dvoublokového věžáku nedávno přesídlil z ubytovacího komplexu Vinařská. „Celkem se tomuto povolání věnuju už přibližně dva a půl roku. Objevil jsem ho na jedné webové stránce, kde univerzita nabízí volná místa, včetně těch nepedagogických. Přihlásil jsem se a uspěl ve výběrovém řízení,” popisuje, jak se k práci recepčního dostal.
Správný recepční podle něj musí umět výborně komunikovat s lidmi. „Nečekám, až mě někdo požádá o pomoc, ale snažím se to vytušit předem. Když vidím, že nervózně postávající student před okénkem tápe, oslovím ho a aktivně nabídnu radu. Navíc na rozdíl od vrátných, jak na nás lidé často nahlíží, poskytujeme širokou škálu služeb. Nejsme pouhými otvírači dveří a kontrolory studentských karet,” vysvětluje Cimala.
Tempo práce se podobá tomu hasičskému
Každá směna trvá dvanáct hodin. Střídají se denní a noční služby. „Po příchodu na pracoviště si od končícího kolegy pro přehled vyslechnu, kdo se daný den z ubytování odhlašuje či kdo nový nastupuje. Následně převezmu pokladnu a provedu rychlou inventuru zboží v prodejních automatech. Potom se většinou věnuju nějaké drobné administrativě,” líčí Cimala svůj pracovní den.
Mladý recepční objasňuje, že úkoly, které musí plnit, dostává nárazově. „Někdy se třeba desítky minut v kuse nic neděje. Mám tak čas věnovat se svým osobním věcem. Oproti tomu na začátku semestru jsou dny velmi náročné. Během pár dní musíme s kolegy ubytovat a zaevidovat stovky studentů. To pak před okénkem stojí fronty a my se nezastavíme. Povolání recepčních se tedy podobá práci hasičů – vyčkávají, jsou stále ve střehu a v momentě potřeby konají,” říká Cimala s úsměvem.
Ani policisté studenta neuklidnili
Přestože sezení za recepčním stolem vypadá jako klidné a idylické zaměstnání, zažil také mnoho nepříjemných chvil. „Problémoví ubytovaní dokáží přidělat vrásky na čele. Jednou jsem musel rozehnat stovku ukřičených zahraničních studentů, kteří v nočních hodinách a s alkoholem v krvi budili všechny ostatní. Cítil jsem se v takové situaci velmi nepříjemně,” vzpomíná.
Jindy se pro změnu potýkal se studentem, kterého předtím několikrát přistihl při kouření uvnitř budovy. „Opil se a fyzicky mě napadl. Přivolaní policisté mu sice domluvili, mladík si ale zlost vyléval dál,” vypráví Cimala. „Jako recepční mám ovšem omezené pravomoci a v takových případech bohužel nezmůžu skoro nic,” svěřuje se.
Špatné vzpomínky ovšem střídají ty dobré. Dokazuje to celá řada studentů, které ubytovával, a stali se z nich přátelé. „Troufám si tvrdit, že třetinu ubytovaných si dokážu zapamatovat jménem i s jejich studijním oborem anebo bydlištěm. Mnohokrát jsem mezi nimi našel skvělé lidi, se kterými byla radost promluvit si o různých tématech. A když nás přestalo bavit klábosení na recepci, domluvili jsme se a zašli třeba do hospody,” směje se.
Přesto počítá s tím, že jednou svou židli za skleněnou přepážkou opustí. „Momentálně se snažím dokončit dizertační práci z oblasti mezinárodních vztahů. Dokážu si představit práci v akademických kruzích, ale lákala by mě i státní sféra v odvětví mezinárodních vztahů,” plánuje.
