Když ho někdo hledá na pracovišti, trvá to pět minut, než přijde ke dveřím. Chodbě, kterou musí projít, proto s kolegy říkají dlouhá. Kromě ní se pohybují také v chodbě tajné a někdy i v trezoru. To vše se dá najít v Archivu Masarykovy univerzity, kde pracuje Tomáš Zapletal.
Univerzitní archiv se nachází v budově krajského úřadu a zabírá polovinu jednoho patra. Asi tři čtvrtiny archiválií v něm tvoří úřední dokumenty, a to především personální agenda. „Máme tu podklady ke všem učitelům a studentům, kteří tady působili či studovali od založení univerzity. Asi čtvrtinu fondu pak tvoří informace a dokumenty různých spolků a organizací a především pozůstalosti,“ přiblížil archivář, co skrývají krabice v chodbách a depozitářích.
Než jsou do nich různé materiály uloženy, musí je archiváři pečlivě projít a určit, co zůstane uchováno, a co se skartuje. Tráví tak spoustu času v depozitáři při třídění materiálů, ale musí také vyřizovat různé požadavky. V archivu například mohou bývalí studenti získat kopii diplomu nebo badatelé informace o řadě osobností.
„Zodpovězení badatelských informací není nijak jednoduché, u nás nestačí vyhledat určitý svazek jako v knihovně. Často musíme s lidmi diskutovat a zpřesňovat, co vlastně hledají nebo co dalšího jim ještě můžeme poskytnout,“ řekl Zapletal.
Archivnictví se věnuje v podstatě celý svůj profesní život, začínal v archivu ministerstva vnitra, který během jeho působení přešel pod Ústav pro studium totalitních režimů. Dlouhou dobu pracoval jako archivář také v Moravské galerii, archivnictví přitom nikdy nestudoval.
„Když jsem ještě jako student cestoval, zavál mě osud do Berlína, kde se mi tak líbilo, že jsem tam zůstal. Bylo to zajímavé rozmanité město, v němž jste mohli v kostce poznat historii 20. století. Začal jsem na Humboldtově univerzitě studovat dějiny umění a historii, ale nakonec jsem se vrátil do Česka a oba obory dostudoval na Masarykově univerzitě a dostal se k práci archiváře,“ přiblížil své osudy Zapletal.
Na Archivu Masarykovy univerzity ho zaujaly především osobní fondy. „Netušil jsem do té doby, že spravuje tolik pozůstalostí. V České republice je to mezi univerzitními archivy unikátní. Jsou tu materiály osobností univerzitních i těch, které jsou s ní spjaty jen okrajově, ale může po nich zůstat třeba korespondence se známějšími lidmi.“ K nejrozsáhlejším osobním fondům patří písemné pozůstalosti Františka Trávníčka, Vladimíra Úlehly, Vladislava Kruty, Josefa Macůrka, Lubomíra Nového, Otakara Borůvky či Olega Suse.
Řadu materiálů dávají archivu například kolegové zesnulých osobností, ale často je to archiv sám, který se je snaží aktivně získat například od příbuzných. „Pokaždé je to něco jiného. Někdy po velmi významném člověku zůstanou dvě krabice materiálů, jindy je toho několik metrů. Často jde o korespondenci, poznámky, doklady nebo fotografie. Jindy jsou tam knihy nebo třeba psací potřeby, s nimiž si moc nevíme rady. A občas se vyskytne zajímavá kuriozita,“ popisuje archivář a uvádí, že v archivu je tak třeba lékařská brašna profesora Otakara Teyschla i s vybavením nebo třeba album fotografií s titulem Tage der Befreiung tedy Dny osvobození, které se vztahuje k březnu 1939, kdy německé obyvatelstvo Brna vítalo ve městě německé jednotky.
Historické nejsou jen materiály, s nimiž Zapletal pracuje, ale také jeho pracovní prostředí. Archiv MU totiž sídlí od roku 2008 v budově postavené na začátku minulého století, jejíž část vznikla rovnou jako archiv, a univerzitní spisy tak leží na stoletých regálech. „Dnes už takový archiv neuvidíte, je tu originální mobiliář nebo původní centrální větrání. Jednu z chodeb označujeme jako tajnou proto, že se tu skutečně ukládaly tajné materiály, a v místnosti přezdívané trezor ty opravdu nejvzácnější jako třeba zemské desky.“
