Tři vynikající učitelé, které potkal za středoškolských studií, stáli na začátku kariéry tohoto skotského vědce. „Dohromady mi představili chemii i fyziku jako vzrušující místo, v němž jsem chtěl být. Na univerzitě jsem pak ve třetím ročníku dostal šanci jít dělat výzkum a během pár dní jsem se nakazil vědou. Tak to zůstalo až do teď, což je nějakých pětapadesát let,“ přiblížil začátky své kariéry Stoddart.
K výzkumu se dostal díky tomu, že na univerzitě narazil na člověka, jenž měl desetitýdenní kurz z oblasti analytické chemie, který za deset let nikdo nedokončil. Stoddart si řekl, že bude první, a dokončil jej za sedm týdnů a dostal nabídku na práci v laboratoři i malou výplatu.
Na chemii miluje především to, že je hodně kreativní. Stejně jako umělci, od malířů po spisovatele, si chemik vytváří svůj vlastní svět z prvků periodické tabulky. Stoddart se konkrétně zabývá supramolekulární chemií, tedy chemií, která se zabývá interakcemi mezi molekulami a jejich „sebeskládáním“ (self-assembly).
O své bohaté zkušenosti se při své návštěvě v Brně podělil se studenty Masarykovy univerzity a mladými vědci z CEITEC MU, se kterými se setkal v bohunickém kampusu a v refektáři Mendelova muzea MU, kde vystoupil v rámci prestižní přednáškové série Mendel Lectures. Studenty se snažil motivovat k aktivní práci a vyhledávání příležitostí a radil jim, jak si poradit s překážkami, na které mohou narazit při své vědecké kariéře.
Cesta k Nobelově ceně
Na přelomu 80. a 90. let minulého století s kolegy přemýšlel, jak vyřešit situaci, kdy se určité části molekul neustále spojují a rozpojují a jak vytvořit jejich pevnější spojení. Nakonec se jim to podařilo a vytvořili molekulární strukturu, která se sestává ze dvou kruhů, které jsou nezávislé, ale propletené tak, že se od sebe nemohou oddělit a mohou rotovat vůči sobě navzájem. Tímto byla uvedena a popsána nová vazba v chemii, takzvaná mechanická vazba. Vlastností těchto molekul lze využít například při vývoji a přípravě molekulárních přepínačů, senzorů, nebo molekulárních strojů.
„Když jsme pracovali na možnostech propojování molekul, nebyly naším cílem žádné přepínače či přepravní systémy na úrovni molekul. K tomu jsme dospěli později přirozenou cestou. Myslím, že poprvé jsem termín molekulární stroj zmínil ve vědeckém článku v roce 1991. Editor po mě tehdy chtěl, abych ten termín dal pryč, protože ho považoval za přehnaný. Odmítl jsem to a jsem rád, že jsem to ustál a výraz v článku zůstal,“ přiblížil svou práci Stoddart.
Postupně vytvořil několik dalších významných molekulárních struktur, mimo jiné takzvaný rotaxan, kdy je kruhová molekula „navlečená“ na jinou ve tvaru „činky“, jejíž rozšířené konce zabraňují rozpojení tohoto systému a umožňují pohyb podél této osy. Za tento počin, který je dalším významným příspěvkem pro vytváření molekulárních strojů, získal Stoddart v roce 2016 spolu s Jean-Pierre Sauvagem a Bernardem Feringou Nobelovu cenu za chemii.
Evropa může dohnat USA zlepšením podmínek pro doktorandy
Během svého života působil skotský chemik na řadě míst, po studiích v Edinburghu zamířil do Kanady a v roce 1970 pak zpět do Británie na Sheffieldskou univerzitu. V roce 1990 se přesunul na univerzitu v Birminghamu, kde podle svých slov udělal za sedm let spoustu práce, v níž chtěl pokračovat. Jeho ženě ale v té době diagnostikovali rakovinu prsu, a protože nejlepší možnou péči pro ni našli na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA), tak se i s celou rodinou přesunul tam. Ve USA působí doteď, v současné chvíli pracuje na Northwestern universitě, kde vede svoji skupinu mechanostereochemie složenou ze 30 postdoků.
„Podmínky výzkumu v Spojených státech a v Británii jsou velmi rozdílné. V USA je vědecká práce mnohem nezávislejší, hlavně pro mladé lidi, kteří mohou rozvíjet své myšlenky. Přestože akademický systém tam není perfektní, pro vědeckou práci doktorandů a postdoků je to to nejlepší. Přál bych si, aby Evropa v tomto následovala příklad Spojených států. Když si to vezme k srdci, bude pak pro evropské země jednodušší USA konkurovat,“ zdůraznil Stoddart.
