Letos si česká společnost připomíná třicet let od sametové revoluce, která znamenala převrat v politickém a společenském zřízení a také v oblasti hospodářství a společenského života. Jak se vlastně tehdy zásadní změny rodily, a byl tento proces úspěšný?
Na konferenci 30 let transformace ekonomiky a společnosti, která se minulý týden konala na Ekonomicko-správní fakultě MU, vzpomínaly a hodnotily celý proces osobnosti té doby. Přizvaní hosté, mezi kterými byl i někdejší ministr financí Václav Klaus nebo ministr kultury Milan Uhde, transformační proces hodnotili jako úspěšný, přestože měl řadu chyb.
„Data úspěch dosvědčují, ale nechci jimi argumentovat. Transformace nebyla o statistických datech, byla o kvalitativní změně ekonomického systému a zbavení se rozkládajících se zbytků centrálních institucí diktované ekonomiky,“ řekl na úvod Klaus coby jeden z autorů ekonomické transformace.
Milan Uhde je také přesvědčen, že proces, který se dnes nazývá transformací společnosti, se podařil. „To co dnes žijeme, můžeme s plnou odpovědností i kritičností nazvat úspěchem, kterého je třeba si vážit. Ale cena za tento úspěch byla a je obrovská, protože byl provázen řadou kroků, které při nejlepší vůli a pochopení nelze obhájit,“ uvedl Uhde, který byl mimo jiné prvním předsedou poslanecké sněmovny nově vzniklé České republiky.
Konference, kterou společně připravily Ekonomicko-správní fakulta, Právnická fakulta a Fakulta sociálních studií MU, byla rozdělena do tří panelů, které se věnovali ekonomice, právu a přeměně politiky a společnosti.
Přeměna ekonomiky
K ekonomické přeměně centralizovaného hospodářství na tržní Klaus mimo jiné uvedl, že ekonomové na ni byli v zásadě připravení, protože se jí zabývali ještě před pádem režimu. Proces zahrnoval obrovské množství kroků, které bylo potřeba udělat ve velmi krátké době. Byla to například liberalizace cen zahraničního obchodu, rušení rozsáhlých subvencí a dotací státních podniků, otázka udržení inflace a samozřejmě privatizace, která se stala základem pro změnu vlastnictví a fungování firem.
Volba metod privatizace a rychlost transformačního procesu ale stále vyvolávají spory. „Politická transformace na nic a na nikoho nečekala a proběhla velmi rychle. Abychom tedy minimalizovali transformační náklady, musela i ekonomická transformace probíhat v rychlém tempu. Bylo třeba na počátku provést dostatečně velkou, kritickou masu transformačních kroků a neztratit příliš brzy elán. Ne všem zemím se to podařilo a i u nás v závěru 90. let ke ztrátě došlo,“ zdůraznil Klaus.
Připomněl, že do privatizace patřily restituce, velká a malá privatizace a nejčastěji kritizovaná kuponová privatizace, která však zahrnovala necelou čtvrtinu dotčeného majetku. Podle Klausových slov to bylo východisko z nouze, z nezbytnosti privatizovat i bez domácího kapitálu a dostatečného zájmu vážných zahraničních investorů a při snaze nevyprodat celou ekonomiku do zahraničí. V privatizaci nešlo o sanaci firem ale především o vytvoření domácí podnikatelské třídy, což se podle něj v mnohém zdařilo. Časté a ostré výtky směrem k transformačnímu procesu směřují k tomu, že ekonomové nepočkali na důkladný právní rámec, a umožnili tak řadě lidí obohatit se na úkor jiných například při tunelování firem.
Od ústavy po zákony o bankrotu
Právní přerod společnosti také nebyl jednoduchý. Jeho rozsah shrnul ve svém příspěvku nynější předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který byl v přelomovém období místopředsedou vlády.
Bylo nutné změnit ústavní systém a legislativně zakotvit základní listinu lidských práv, napravit či zmírnit křivdy spáchané minulým režimem a vytvořit právní prostředí pro přechod k tržní ekonomice. „Nic z toho nebylo jednoduché. Zajímavé ale je, že celý proces začali oni – tedy zcela původní federální shromáždění, které už koncem listopadu 1989 přijalo změnu ústavy a vypustilo z ní článek o vedoucí úloze KSČ,“ podotkl Rychetský. Náročné bylo i restituční zákonodárství, které podle něj nemělo nikde jinde obdobu, podobně jako rozsah a způsob soudních rehabilitací.
Nejtěžší pak bylo podle Rychetského vytvořit právní prostředí pro fungující tržní ekonomiku. V socialistickém právním řádu nic takového nebylo a postupně se zjišťovalo, že nestačí jeden zákon, Ale jsou potřeba další a další normy. Například zákon o bankrotech, jehož schválení se ale pořád odkládalo, aby všechny podniky nezkrachovaly. Ke kuponové privatizaci poznamenal, že ji považovali za dodatkovou formu a věděli, že podnikům nepřinese ani kapitál, ani nový management, ani trhy. Podle Rychetského se neočekával původně takový zájem lidí, ale investiční fondy pobláznily národ, první vlna se musela odložit a do kuponové privatizace se začali zařazovat i podniky, které tam být neměly.
Soudce a dříve i předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa zdůraznil, že potřeba byly i institucionální změny. Přitom v prvních měsících po převratu nebylo příliš zřejmé, jak bude nový stát vypadat a aktéři změn zřejmě nebyli připraveni na jejich rychlost. Do vývoje institucí a právních věcí navíc zasáhl i rozpad republiky.
Připomněl, že tyto změny vyvolaly i velké personální problémy, chyběli kompetentní úředníci a mnoho věcí zůstalo na půli cesty. Institucionální rámec transformace byl podle něj hrubě podceněn, není ale jasné, zda to šlo dělat jinak. Příčiny společenské skepse pak Baxa vidí mimo jiné v tom, že společenský étos promítnutý do ústavy není v praxi garantován. Obnovit důvěru v instituce a ochránit je před paralýzou je pak úkolem celé společnosti.
Máme svobodu, na chybách musíme pracovat
Důraz na chování lidí a roli společnosti v celém procesu dávali i diskutující ve třetím panelu. Jeden z iniciátorů listopadové divadelní stávky a rektor JAMU Petr Oslzlý to mimo jiné prezentoval tak, že v listopadu lidé chtěli svobodu a svobodnou společností jsme, chtěli pluralitní demokracii a tu máme, ale je podle něj stále obtížnější důvěřovat politickým stranám, které od dob opoziční smlouvy příliš nenaplňují svůj program. „Máme také novou demokratickou ústavu, ale současná hlava státu hledá způsoby jak ji obcházet, nedodržovat a přetáčet,“ uvedl.
Milan Uhde zase varoval před objevujícími novými jevy ve společnosti, které mohou opět vést k vládě bezpráví, jako jsou veřejně tolerované projevy nenávisti nebo pohrdání právním řádem.
V tomto panelu hosté také připomínali otázku vyrovnání se s minulostí. Problémem zůstává, že se i přes různé deklarace a zákony úplně nepodařilo potrestat zločiny komunismu.
Hana Kodrová Marvanová, která patřila mezi zakladatele Občanského fóra, připomněla, že se tak nestalo ne z nedostatku vůle, ale mimo jiné proto, že zastánci ráznějšího řešení neměli většinu a také proto, že sama společnost byla spíše rezistentní. Dotklo by se totiž řady lidí. „Na mnoha věcech nebyla schopnost se dohodnout a musíme přijmout, že dobový kompromis rozhodně není ostuda. Pokud by nebyl, nebyla by ani ústava!“
Budování demokratické společnosti nikdy nekončí
Odborníci přiznávají, že ve složitém a rozsahem obrovském procesu transformace se chyby dělaly a dnes se potýkáme s projevy nespokojenosti proto, že jsme se s některými věcmi z minulosti úplně nevyrovnali. Transformace ale není jen problémem jejích tvůrců ale otázkou všech lidí, jejich osobní odpovědnosti, respektování práv a pravidel, vzájemném respektu v diskuzi.
Podle Marvanové je skvělým výsledkem už to, že je možné pojmenovávat i neúspěchy a pokoušet se o jejich nápravu. „Transformace se nám neuvěřitelně povedla v tom smyslu, že česká společnost je plnohodnotnou součástí společenství demokratického západního světa se všemi jeho chybami a problémy. Je to nejlepší prostor pro svobodný rozvoj člověka i společnosti a pro myšlenky svobody a humanismu,“ zdůraznila.
