Bezpečné útočiště poskytla v říjnu Zubovovi Masarykova univerzita a umožnila mu, po osmi letech zákazu v Rusku, znovu svobodně přednášet na akademické půdě. „Jsem šťastný, že jsem svou první přednášku po dlouhých letech mlčení přednesl právě zde, v České republice, v Brně. V Rusku jsem se sice snažil dávat v minulých letech alespoň soukromé lekce, ale to, co mě skutečně naplňuje, je svobodné přednášení studentům. Jsem proto Masarykově univerzitě nesmírně vděčný za to, že mohu díky ní být znovu v kontaktu se studenty na akademické půdě,“ uvedl po přednášce na Filozofické fakultě MU Andrej Zubov.
V roce 2014 jste článkem v deníku Vedomosti veřejně odsoudil okupaci Krymu. S jakou reakcí se to v Rusku setkalo?
Článek tenkrát četlo hodně lidí a spousta osob mě podpořila. Kvůli svému postoji k anexi Krymu jsem byl ale propuštěn z moskevské Státní univerzity mezinárodních vztahů, bez možnosti nastoupit jako profesor na jinou univerzitu nebo státní školu. Od roku 2014 jsem proto působil na volné noze. Mohl jsem dávat soukromé lekce a přednášet, například o dějinách Ruska nebo filozofie, ale ne jako kmenový pedagog.
V té době vás oslovil bývalý rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek.
Ano, po uveřejnění článku v deníku Vedomosti jsem od něj dostal dopis, v němž mi nabídl možnost učit na MU. Tehdy jsem nebyl připraven tuto nabídku přijmout, protože jsem stále doufal, že budu moci v Rusku profesně pokračovat. A doufám v to pořád, bohužel mi je ale jasné, že za aktuálních okolností to není možné. Současné pozvání Masarykovy univerzity beru jako velký dar a možnost vrátit se k akademické práci, o kterou jsem přišel před osmi lety.
O odchodu z Ruska jste tedy před válkou vůbec nepřemýšlel?
Ne. Byl jsem přesvědčen, že tam musím zůstat a dál měnit věci k lepšímu, nejenom jako profesor, ale i jako politik, proto jsem v roce 2016 vstoupil do opoziční Strany lidové svobody (PARNAS). V této straně jsem se později stal místopředsedou. Po začátku ruské invaze v únoru jsem Rusko stále odmítal opustit, i když už tam nebylo tak bezpečno jako předtím. V září jsem si ale uvědomil, že pokud bych chtěl doma zůstat, zbývá mi buď mlčet, nebo jít do vězení. Z toho důvodu jsem se rozhodl z Ruska do doby, než tam skončí autoritářský režim, odjet.
Uprchnout se vám podařilo těsně před uzavřením finských hranic. Jak vypadala vaše cesta z Ruska do České republiky?
Byla hodně únavná a dobrodružná. Je to až nepředstavitelné, že ve 21. století není cesta na českou univerzitu o tom, jít na moskevské letiště a být za dvě hodiny v Brně nebo Praze. Z Moskvy jsme museli autem odcestovat na finské hranice, složitě je překročit a pak přejet polovinu Evropy. S rodinou se nám podařilo přejet hranice do Finska jen čtyři hodiny před jejich zavřením. Odtud jsme pokračovali trajektem do Estonska a autem přes Rigu a Vilnius až do Brna. Trvalo nám to skoro dva týdny.
Prakticky ihned po svém příjezdu do Brna jste začal přednášet na Masarykově univerzitě. Co je obsahem vašeho šestitýdenního přednáškového cyklu?
Věnuji se v něm důvodům ruských katastrof ve 20. století, které začaly v roce 1917 a pokračují až do teď. Rád bych svými přednáškami nastínil, jak se dá podobným událostem předcházet v budoucnu. V současnosti mnohé akademiky i veřejnost po celém světě hodně zajímá, zda to, co teď vidíme v Rusku, je totalitní despotismus po hrozných sedmdesáti letech komunismu. Je to něco v ruské veřejnosti, nějaký genotyp, nebo výsledek chyb bývalých ruských vlád i ruského lidu? Nedokážu říct, že znám definitivní odpověď na tyto otázky, ale budu se ji snažit najít, i s pomocí svých kolegů a studentů, tady na univerzitě v Brně.
Ruská agrese na Ukrajině stále pokračuje a aktuální situace je velmi vážná. Jak vnímáte tento konflikt a co si myslíte o jeho vývoji?
Je pochopitelné, že nic není jisté a je těžké cokoliv předvídat. Já osobně si myslím, že asi na devadesát procent dojde k vítězství Ukrajiny nad Ruskem, zčásti diplomatickou a zčásti vojenskou cestou. Otázkou ale zůstává, co bude následovat. Scénáře jsou dva. První je podobný tomu, co se stalo v Chomejního Iránu po válce s Irákem, kdy se mu podařilo upevnit autoritářský režim. Další scénář může být analogií k západnímu Německu po druhé světové válce, které se vydalo demokratickou cestou. V případě Ruska jsou podle mě ve hře oba scénáře a těžko říct, který nakonec bude realizován. Existují argumenty pro íránský scénář, stejně jako pro německý.
Jak byste popsal současnou situaci v Rusku a postoj ruské veřejnosti k válce?
Z Ruska už kvůli mobilizaci odešel asi milion lidí, převážně se jedná o mladé muže. Během revoluce v letech 1917 až 1922 přitom opustil Rusko zhruba stejný počet osob, to ale bylo v průběhu pěti až šesti let. A teď přišlo Rusko asi o milion obyvatel za pouhé tři týdny. Na tomto příkladu je vidět, že podpora Putinova režimu není tak velká, a to nejenom ze strany těch, kteří odešli, ale také ze strany osob, které z jakéhokoliv důvodu v Rusku zůstaly. Stále tam samozřejmě existuje řada lidí, kteří díky médiím a Putinově propagandě režim podporují. Po mobilizaci ale podpora veřejnosti zásadně poklesla a bez ní autoritářské režimy dlouho vydržet nemohou. Takže můžeme všichni doufat ve změnu Putinova režimu v blízké budoucnosti.
