„Byl nezdolný optimista,“ vzpomíná na Milana Jelínka jeho někdejší prorektor Jiří Zlatuška, který byl v letech 1998-2004 také rektorem univerzity a nyní končí své druhé funkční období děkana Fakulty informatiky MU. Dodává, že se znali už od 70. let, kdy se Milan Jelínek podílel na různých bytových seminářích, činnosti tzv. podzemní univerzity i neformálních setkáních lidí, kterým normalizační režim v Československu ve větší či menší míře bránil v působení - akademickém, ale třeba i uměleckém. „Byl to širší okruh lidí, kteří spolu komunikovali a scházeli se. Část těch setkání s tříděním přepisovaných knih probíhala u nás doma, takže jsem toho byl svědkem,“ vysvětluje Jiří Zlatuška a dodává, že Milan Jelínek například simultánně překládal přednášky zahraničních hostů, kteří hovořili francouzsky.
„To prostředí lidí odstrčených v důsledku perzekucí komunistického systému bylo inspirativní a ponoukalo k tomu, aby se lidé hlouběji zajímali o to, jak mají vypadat demokratické fungování jak vysokého školství, tak celé společnosti. Byla to neocenitelná zkušenost,“ podotýká Jiří Zlatuška ke skutečnosti, že z tohoto prostředí vzešla řada akademických funkcionářů: kromě něj a Milana Jelínka se rektorem MU stal také Petr Fiala (2004-11), Martin Černohorský byl zase v letech 1992-98 prvním rektorem Slezské univerzity v Opavě.
Milan Jelínek byl v polovině 60. let děkanem filozofické fakulty a měl se podílet i na vedení celé univerzity, do zvolené funkce prorektora ale po zásahu komunistické moci už nesměl nastoupit a naopak po prověrkách musel univerzitu opustit. Působil v Ústavu pro jazyk český se zákazem publikování. „S koncem režimu bylo vhodné se přihlásit ke kontinuitě tradic, které tu byly ze závanu svobody kolem roku 1968. Mělo tedy logiku, že byl navržen na funkci rektora právě on a poté i zvolen,“ popisuje Jiří Zlatuška, který se ve stejné době stal na jeden rok prorektorem. Podle něj se volba Milana Jelínka ukázala být pro univerzitu velmi výhodná: „On sehrál velice prospěšnou roli už v 60. letech. Už tehdy mohlo směřování univerzity být velice přínosné. Po nucené pauze na to navázal a převedl univerzitu do samosprávných demokratických poměrů. Do nich bychom nějak přešli i v případě, že by se toho sám nechopil, protože se změnila celá společnost, ale étos akademické kontinuity tam díky němu byl velice silný. Z tohoto hlediska byl neocenitelnou osobností,“ přibližuje Jiří Zlatuška. „Práce při rekonstruování normálních poměrů univerzity byla nesmírně náročná. Snažili jsme se o to, aby nedocházelo k nedůvodnému vyhazování lidí nebo vyřizování účtů způsobem, který by připomínal pomyslné stínání hlav za revoluce,“ popisuje situaci na začátku 90. let.
Tehdy se univerzita vrátila k původnímu jménu po T. G. Masarykovi. „Poznamenával u toho, že Jan Evangelista Purkyně (jehož jméno univerzita nesla v letech 1960-90) byl velký vědec a jeho jméno nebylo ideologicky zabarvené, nicméně nebyl důvod se k původnímu jménu nevrátit,“ přibližuje Jelínkův postoj Jiří Zlatuška. „Hned v roce 1990 také Milan Jelínek vyjednal na Vídeňské univerzitě umístění Masaryka do tamního univerzitního panteonu, kde dosud chyběl jako někdo, kdo rozbil staré Rakousko,“ dodává.
„Profesor Milan Jelínek byl významnou osobností Masarykovy univerzity, jejím prvním polistopadovým rektorem, který se po politických změnách v roce 1989 podílel na transformaci vysokých škol do podoby, jakou známe dnes. Školy byly osvobozeny od kontroly a zásahu státu, byly v nich zaváděny demokratické principy, a to jak ve vedení univerzity, tak ve výuce a výzkumu. Během rektorského období Milana Jelínka také začaly vznikat první nezávislé studentské organizace a sdružení. Bylo to období vznikající autonomie, decentralizace, rozšiřování nabídky studijních programů i reformy celého vzdělávacího systému,“ připomíná roli Milana Jelínka současný rektor Masarykovy univerzity Martin Bareš.
Právě v souvislosti s nedožitými stými narozeninami Milana Jelínka podepsalo současné vedení MU memorandum o spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum, která spravuje sbírku Paměť národa. Její součástí je i obsáhlá výpověď Milana Jelínka z roku 2013, v níž přibližuje zejména svou činnost v odboji proti nacismu. Byl zatčen gestapem a konec války zažil ve vězení, kdy mu hrozil trest smrti. Teprve poté se mohl věnovat studiu češtiny a bohemistiky, také srbochorvatštiny a ruštiny. Badatelsky se zaměřoval na oblast stylistiky, tvoření slov a syntaxe současné češtiny, podílel se například na Slovníku spisovného jazyka českého. V roce 2018 vydalo Moravské zemské muzeum Memoáry Milana Jelínka 1942-1971 s podtitulem Od okupace do okupace.
„Byl velkolepý, rozevlátý, vypadal tak, jak si člověk humanistického akademika může představovat,“ uzavírá svou vzpomínku Jiří Zlatuška a stejně jako při smutečním projevu na pohřbu Milana Jelínka v roce 2014 připojuje příhodu, jak mu jako tehdy čerstvému držiteli řidičského oprávnění Milan Jelínek svěřil své auto při společné cestě pro brambory na Vysočinu. Při míjení s autobusem Zlatuška projel příkopem. „Obhlédl auto, zda neutrpělo žádné škody. Měl několik cenných rad, že člověk takové věci nemá dělat. (Smích.) A pak mě to nechal dořídit až do konce.“
