Absolvent: Etiopie a Africká unie mohou být příležitostí pro studenty

Jako velvyslanec České republiky již Miroslav Kosek působil Afgánistánu a Lotyšsku, diplomat v Černé Hoře a Gruzii. „Etiopie není mojí první diplomatickou zastávkou a věřím, že třeba nebude ani poslední,“ říká v rozhovoru pro Magazín M. Kromě ministerstva zahraničí pracoval také na ministerstvu vnitra a v úřadu vlády, kde se zabýval bezpečnostní politikou.  

Pane velvyslanče, kde vás v současné chvíli zastihuji?
Zastihla jste mě v Etiopii v hlavním městě Addis Abeba na české ambasádě.

Co aktuálně v pracovním programu řešíte?
Moje pozice je velvyslanec České republiky v Etiopii, ale kromě toho tady s týmem mám na starosti agendu dalších zemí – Jižního Súdánu, Džibutska, Somálska, Seychelské republiky a Komorského svazu. Z devadesáti procent se ale zabývám Etiopií, je to destinace s náročnou agendou ve všech směrech. Ať už je to příprava politických konzultací nebo rozvoj dlouhodobých programů. Etiopané jsou složití partneři pro vyjednávání, celý tým, který na ambasádě pracuje, se opravdu nenudí.

Proč jste spojil svoji kariéru s mezinárodními vztahy?
Musím přiznat, že při studiu jsem si s myšlenkou působení v diplomacii pohrával, ale asi stejně tak, jako všichni studenti mezinárodních vztahů a politologie. To, že jsem se dostal na ministerstvo zahraničí s ambicí vstoupit do zahraniční služby, byla souhra okolností, studijního zaměření, mých přání a náhod. Tak, jak se v životě prostě dějí.

Než jste nastoupil ke studiu na Masarykovu univerzitu, měl jste již vystudovanou pedagogickou fakultu v Hradci Králové a dokonce jste učil na gymnáziu. Proč jste se vrátil ke studiu a proč jste zvolil politologii?
Pedagogickou fakultu jsem studoval ještě za minulého režimu a po revoluci jsem si chtěl vyzkoušet všechny možnosti vysokoškolského studia. Masarykova univerzita zakládala tehdy ještě na filozofické fakultě katedru politologie, tak jsem si podal přihlášku. Druhé studium byla taková malá „životní komplikace“, která mi ale otevřela dveře dál. Musím říct, že žádná moje doba strávená při studiu nebo následně v rozličných oborech a úřadech nebyla ztracená, něco mi vždy dala a posunula mě k cíli. K tomu, že nyní dělám to, co mě baví. Že si svoji profesi i přes veškerou pracovní náročnost mojí pozice opravdu užívám.

Na co ze studijních let na MUNI rád vzpomínáte?
Na atmosféru studia v devadesátých letech, na založení fakulty sociálních studií a na lidi, kteří třeba dodneška působí na fakultě a univerzitě. S mnoha z nich jsem stále v kontaktu. Dnes mám Masarykovu univerzitu propojenou i díky panu premiérovi, u kterého jsem tenkrát na politologii dělal přijímací zkoušky.

Zůstáváte v kontaktu i s Masarykovou univerzitou?
Univerzitu stále sleduji, zajímají mě například aktivity fakulty informatiky a vznik kybernetického polygonu s vyhlídkou spolupráce v souvislosti s mým současným působením velvyslance v Etiopii. Zapojil jsem se i do výuky na fakultě sociálních studií, přednášel jsem studentům prvních ročníků v kurzu Tajemný půvab diplomacie.

Co byste doporučil studentům, kteří chtějí skončit v diplomatických službách?
Musí to chtít dělat a musí pro to něco udělat. Doporučil bych po ukončení vysokoškolského studia absolvovat Diplomatickou akademii při ministerstvu zahraničí a začlenit se do struktur ministerstva. Pomůže také být odborníkem na nějakou problematiku, nějaké teritorium. Je potřeba sledovat svět diplomacie a svět mezinárodních vztahů. A co se týká studentů, i na mojí ambasádě bych chtěl během roku začít pracovat se stážisty. Addis Abeba je sídlem Africké unie se zajímavou agendou a dovedu si představit, že student mezinárodních vztahů, který se zaměřuje na problematiku Afriky, sem přijede na dva měsíce na stáž, zjistí, jak funguje ambasáda, jak jsou rozděleny role a na co by se mohl zaměřit. Etiopie i Africká unie pro ně může být příležitostí.

V diplomatických službách jste působil v Afganistánu, Lotyšsku, Černé Hoře, Gruzii. To nejsou – z politického i společenského pohledu – úplně jednoduché destinace.
Nejsou. Přiznám se, že na studiích jsem přemýšlel o působení spíše v severských zemích, Skandinávii. Ale když dostanete nabídku pomoci otevřít zastupitelský úřad v Černé Hoře, zastupovat velvyslance v Gruzii, nebo být velvyslancem v Afganistánu, jsou to výzvy. Výzvy, které se neodmítají.

Jakým směrem jde nyní česká zahraniční politika? Můžete mít vlastní názory, nebo se striktně držíte nastavené linie?
Kdybych se nedržel nastavené linie, nemohl bych dělat velvyslance. Je pravda, že jsem zažil řadu ministrů zahraničí, s některými jsem v názorech vnitřně souzněl více, s jinými méně. Současná zahraniční politika České republiky je nastavená a dělaná dobře. Mohu to posoudit i jako odborník a nabídnout pohled z vnějška. Vnímám, že je respektovaná jinými zeměmi a diplomatickými misemi. A pomáhá nám. Aktuálně například pracujeme podle před dvěma lety schválené vládní strategie pro Afriku, ve které jsou stanoveny priority České republiky na tomto kontinentu, a ta strategie je nám opravdu velkou oporou. 

Jaké jsou vztahy České republiky a Etiopie?
Jsou dobré a založené hluboko v minulosti. Je tu mnoho společných stop. Pro Etiopii toho opravdu hodně udělali čeští hydrogeologové, kteří vypracovali hydrogeologický průzkum celé země. Ale ještě mnohem starší stopou je společná řeč etiopského císařství a Československa v době před druhou světovou válkou, kdy byla Etiopie ohrožena italským fašismem a bezpečnostním poradcem císaře Haile Selassieho byl Čech Adolf Parlesák z Brna. Jeho jméno a knihu Habešská Odysea zná i dnes skoro každý Etiopan. On je osobou, která České republice historicky otevírá v Etiopii dveře.

Jako velvyslanec jste hodně pracovně vytížen a často daleko od domova. Co ale rád děláte ve volném čase?
Etiopie je velice složitá země, proto mám rodinu mám v Praze – vlastně bych ji tady kvůli bezpečnosti ani nechtěl mít. Přímo v Addis Abebě je to hodně o pracovních povinnostech. Ale přiznám, že ve volném čase, kromě sportu, rád cestuji a fotografuji. K vyžití se v těchto zájmech mi Etiopie ve svých teritoriích a oblastech poskytuje mnoho možností.