Přesně po osmi letech končí ve funkci kvestorky Masarykovy univerzity Marta Valešová. S univerzitou byla propojená již dříve jako členka a později předsedkyně její správní rady, a může tedy zhodnotit čtrnáct let fungování této instituce.
Kam se za dobu, co jste s ní v pracovním kontaktu, Masarykova univerzita z vašeho pohledu posunula?
Dlouhodobě se mi na univerzitě líbí, že se nebojí velkých témat, přijímá komplikované výzvy, umí s nimi pracovat a dokáže se díky tomu zlepšovat, respektive přibližovat se evropskému i světovému standardu univerzit. Už když jsem před osmi lety nastupovala do funkce kvestorky, vnímala jsem MU jako silného partnera, ale musím říct, že těch osm posledních let překonalo má očekávání. Stala jsem se součástí velkých změn a událostí, ať už díky výročí 100 let univerzity se změnou vizuálního stylu, nebo kompletnímu přehodnocení sledování kvality ve výuce s institucionální akreditací, která jde ruku v ruce s důrazem na personální rozvoj našich zaměstnanců, dále přijetím farmaceutické fakulty zpět na MU, výstavbou SIMU či BioPharma Hubu, přestavbou filozofické fakulty, majetkovými transakcemi na kampusu, koncepčnímu uchopení témat rozpočtových a financování nebo udržitelnosti… Vnímám také velkou sílu naší univerzity ve vysokoškolském prostředí, kde dokáže ovlivňovat rozvoj všech vysokých škol a přicházet se zajímavými nápady na společné projekty – například v oblasti personálního rozvoje či již zmiňované udržitelnosti.
Před nástupem na místo kvestorky jste působila šest let ve Správní radě MU. Jak moc jste za tu dobu pronikla do fungování univerzity?
Viděla jsem do strategických záměrů, výročních zpráv, do hospodaření a poznala jsem základní parametry univerzity. Když to hodnotím zpětně, tak ve srovnání se samotnou prací kvestora to byla spíš taková drobná ochutnávka univerzity.
S nabídkou ujmout se role kvestorky vás oslovil předcházející rektor Mikuláš Bek. Co vás na této funkci lákalo?
Přišlo mi to jako zajímavý nápad. V té době jsem měla za sebou zhruba 14 let práce ve vedoucích pozicích ve veřejné sféře a měla jsem zkušenosti se správou financí a řízením instituce, přesto jsem to vnímala s velkým respektem a pocitem odpovědnosti. Pozice kvestorky Masarykovy univerzity pro mě znamenala velká nová témata a strategické projekty k řešení, a to mě baví.
Co všechno má vlastně na starosti kvestorka?
Kvestor či kvestorka řídí hospodaření univerzity, investice a provozní záležitosti univerzity, řídí rektorát. Je to člověk, který by měl vytvářet efektivně fungující instituci s kvalitní administrativou, tedy zkušenými profesionály a infrastrukturou, a zajistit motivující prostředí pro akademiky, studenty, vědce a další zaměstnance.
Asi nejviditelnější byla vaše role v oblasti hospodaření. Za osm let vašeho působení ve funkci kvestorky se zdvojnásobil rozpočet MU, a to na současných téměř 12 miliard korun. Co k tomuto nárůstu přispělo?
Dlouhodobě se nám jako univerzitě dařilo a daří navyšovat příjmy ze všech zdrojů financování. Významně vzrostl státní příspěvek na vzdělávací činnost z ministerstva školství (MŠMT), ještě více pak peníze také ze státního rozpočtu, ale určené na koncepční rozvoj vědy, kde se projevuje i kvalita našich vědeckých výstupů. Ruku v ruce s tím je MU, respektive její lidé, velmi úspěšná v získávání národních i zahraničních grantů a zároveň máme také finanční prostředky z vlastní činnosti. Jsem velmi ráda, že kolegové na univerzitě si uvědomují nutnost získávat na rozvoj i další zdroje mimo institucionální podporu, která neroste stabilně a předvídatelně, proto je nezbytné stále pracovat a soutěžit o další zdroje. To ale samozřejmě znamená velké nároky na každého akademika i zaměstnance, jsem si vědoma toho, že pracovat na MU není procházka růžovým sadem (úsměv). O to důležitější je podle mne role vedení univerzity, fakult, ústavů, kateder ve smyslu strategického řízení a správného rozdělení rolí v týmech a správného rozložení sil.
Má ještě univerzita v tomto směru kam růst?
Instituce naší velikosti a prestiže si nemůže dovolit se zastavit a být spokojená sama se sebou. Pořád je nutné sledovat trendy, hledat rozvojové vize a aktualizovat záměr univerzity, zda jdeme správným směrem a – sportovně řečeno – jsme v kondici a vidíme na evropské či světové standardy, někteří třeba i na rekordy. Nadále je nutné vyjednávání ze strany pana rektora a vedení univerzity s MŠMT a vládou o výši a formě institucionálního financování, nyní zvláště kvůli demografickému vývoji a navyšujícímu se počtu maturantů a rozběhnutým strategickým projektům. Je také třeba myslet na růst mezd, na to, že musíme kvalitní lidi dobře zaplatit. A musím zdůraznit, že univerzita se nemůže spoléhat jen na navyšování institucionálních příjmů, které je nerovnoměrné a hodně závisí na stavu veřejných financí a státním rozpočtu. Aby se mohla instituce jako je naše rozvíjet, musí být aktivní a úspěšná v grantových programech a také se snažit o transfer know-how do praxe, což může v dlouhodobém hledisku znamenat další příjmy. V neposlední řadě pak studijní programy pro samoplátce či další typy celoživotního vzdělávání jsou cestou pro fakulty k získávání dalších prostředků na jejich rozvoj.
MU je výrazně diverzifikovaná, má deset fakult, dva vysokoškolské ústavy a další řadu pracovišť. Jak náročné bylo řídit v oblasti hospodaření tak různorodou instituci?
Myslím, že se nám to jako vedení daří i díky komunikaci dovnitř univerzity. Především věříme v to, že univerzita dává smysl jako celek. Podporu spolupráce a soudržnosti vidím v uvědomění, že každá součást univerzity je důležitá pro celek, každá má svou specifickou roli a musí být respektována. Na straně druhé se všichni domlouváme na společných pravidlech, která jsou akceptována a míří k rozvoji univerzity jako celku. Mezi vedením MU a součástmi univerzity také musí panovat důvěra, že se všichni snaží dělat maximum pro dobré fungování MU. Motto nejen současného rektora Martina Bareš zní „Deset fakult, jedna univerzita“ a za mne jednoznačně platí. Naše vnitřní variabilita je přidanou hodnotou, kterou musíme umět využívat. Pokud bych to měla vyjádřit stručně, tak bych použila tři klíčová slova: spolupráce, respekt a důvěra.
Jako kvestorka jste se musela vypořádat s řadou mimořádných událostí, asi nejnáročnější byla opatření při covidové pandemii.
Byly to rozhodně nové a velké výzvy. Když se ze dne na den zavřela univerzita, museli jsme se rychle vypořádat s nastavením krizového řízení tak, aby celá instituce cítila, že vše zvládneme a můžeme fungovat i v takové situaci. Naučili jsme se spoustu nových věcí i způsobů komunikace a zároveň poté, co největší krize kolem covidu skončila, jsme si uvědomili, jak důležitá je i síla osobního setkávání a spolupráce. Navíc to univerzitu postavilo před nutnost ještě rychlejší elektronizace a digitalizace, což jí pomáhá v dalším rozvoji.
Covid i další události univerzitu semknuly. Také jsme si při nich všichni znovu a výrazněji uvědomili, jak různorodé jsou potřeby a problémy jednotlivých součástí. Jsem také ráda, že tato doba ukázala, jak velká je ochota studujících i zaměstnaných pomáhat a zapojovat se do dobrovolnické činnosti, například prostřednictvím MUNI POMÁHÁ.
V posledních letech se intenzivně věnujete tématu udržitelnosti. Co všechno už má univerzita v této oblasti zvládnuté a co ji ještě čeká?
Zásadní témata takového rozsahu je nutné uchopit strategicky a promýšlet v dlouhodobé perspektivě. A vždy jsou klíčoví lidé, excelentní odborníci, kteří rozumí své práci a dělají ji dobře a s nimi jsem od začátku začala postupné kroky promýšlet a implementovat, abychom po několika letech zasévání semínek měli na čem stavět širší a celouniverzitní strategii. Inspirovali jsme se také u našich zahraničních partnerů. Začali jsme u veřejných zakázek, provozních, personálních a ekonomických agend, postupně přidávali elektronizaci, stravování, mobilitu, zeleň a zelené technologie a tak dále. S drobnými úspěchy jsme se začali více kontaktovat a spolupracovat s kolegy z fakult, kteří agendu udržitelnosti vyučují či v ní bádají. Zřídili jsme Radu pro udržitelný rozvoj se zástupci všech fakult a součástí a také se na fakultách začaly tvořit fakultní rady pro udržitelnost. Zkrátka sněhová koule se nabalovala a dnes s jistým zadostiučiněním odcházím z univerzity, která má připravenou celouniverzitní strategii udržitelné MU a na všech fakultách je tým lidí, který tuto problematiku vnímá velmi pozitivně a chce ji posunovat dopředu a na strategii se aktivně podílel. Moc bych si přála, aby i nadále strategie na univerzitě žila a byla naplňována skutečným obsahem a nezůstalo jen u proklamace, což naštěstí v mnoha agendách už ani snad nelze vrátit zpět.
Takže i v personální oblasti se univerzita posouvá dopředu…
Dlouhodobě se věnuji budování kvalitního týmu, snažím se dobře si vybírat lidi, rozvíjet je v dovednostech a kompetencích. Zároveň chci vytvářet prostředí, které je bude dál posouvat tak, aby se sami stali hybnou silou pro instituci i pro své podřízené. Být dobrým šéfem mimo jiné znamená, že předáváte také nějakou kulturu spolupráce a ukazujete lidem, že jsou pro vás důležití. Tu skutečnou práci ve vedení univerzity totiž neodvádí kvestorka, ale desítky zaměstnanců rektorátu. Já je jen vedu.
Na co jste za dobu svého působení na MU nejvíc hrdá?
Těch velkých témat je hodně a těžko se mi z nich vybírá, ale protože lidé jsou na prvním místě, tak mám radost ze systému hodnocení zaměstnanců, nastavování cílů rozvoje a jejich propojení na strategický záměr univerzity. Je to principiální věc, díky které může univerzita mířit na jeden cíl a společně se posunovat jedním směrem. Také jako kvestorku mě těší koncepční práce na rozpočtu a financování velkých strategických projektů. V neposlední řadě mě těší, že se podařilo nastartovat větší meziodborovou spolupráci na rektorátu a intenzivní komunikaci s fakultami na mnoha platformách.
Necháváte tu i něco nedokončeného, co vás mrzí?
Podařila se řada moc krásných věcí, ale ráda bych v roce 2026 byla přítomna u toho, až se bude otevírat BioPharma Hub a plynně se do něj přesune farmaceutická fakulta a další týmy lékařské a přírodovědecké fakulty a CEITECu natěsno spolupracující na výuce i ve vědě, dále rekonstruovaná fakulta informatiky a multifunkční sportovní hala nejen pro fakultu sportovních studií, ale i pro celouniverzitní sport.
Co vám naopak bude chybět nejmíň?
Musím říct, že asi nejtěžší pro mě bylo přemlouvat lidi, kterým se do nových a náročných věcí nechce, aby přijali vizi za svou a dali do toho ze sebe to nejlepší. Ale protože pak zase výsledky stojí za to a lidé opravdu dokážou někdy i zázraky, tak vlastně ani nemůžu říct, že mi to nebude chybět. Prostě to k práci manažera patří.
Svou práci na MU uzavřete koncem října. Máte už nějaké konkrétní plány do budoucna?
První dva měsíce plánuji strávit s manželem a se synem v zahraničí. Odpočinu si a trochu si vyčistím hlavu. Zatím nemám zcela konkrétní představu, ale ráda bych využila zkušeností z práce kvestorky, znalosti univerzity, Brna i partnerů v regionu a možná se i posunula do oblasti mezinárodní spolupráce. Chvilku o tom ještě budu přemýšlet (smích).
