Za studentských let se setkal se svou životní láskou – latinským jazykem a říká, že vřelý vztah k němu v neztenčené intenzitě stále trvá. Kromě latiny ale ovládá spisovnou češtinu a brněnský hantec. Například evangelium podle Jana (Jan 8,3–11) si na webu katolik.cz může každý přečíst díky Zdeňku Drštkovi právě i v hantecu. S oblibou říká, že zasmát se sám sobě je někdy „kurňa hokna“. A protože tvrdí, že na Vánoce nechce být nikdo sám, prožil je loni mezi jezuity i s rodinou.
Čím je pro vás jezuitský řád přitažlivý?
Myslím, že určitým způsobem myšlení – ochotou hledat konkrétní řešení konkrétní situace pro konkrétního člověka s konkrétními problémy, tedy nenechat se omezit prefabrikovanými odpověďmi na otázky, které si mnohdy lidé ani nekladou. A krom toho je pro mě velice důležitá komunita, společný život. Nerad bych dožil coby „strážce majáku“. V jezuitských řádových pravidlech je také zakotven bojový kol „hledat Boha ve všem a ve všech“. Ať už tomu rozumíme jakkoli, je objevování dobrých stránek úkolem na celý život, byť někdy „Bůh je citoslovce tak veliké, že si je nezasloužíme“ (Jan Skácel).
Z čeho ze svého studia na MUNI při své práci čerpáte?
Zrovna dnes jsem u večeře vzpomínal na zesnulou profesorku Marii Krčmovou, když jsme se s kolegy bavili o jazyce, jazycích a o komunikaci vůbec. Její postřeh je asi nejlepší definicí: Jazyk je jazyk je jazyk... Pohybuji se v cizojazyčném prostředí, žije nás tu sedm z pěti různých zemí a pěti jazykových zázemí, komunikační řečí je angličtina. Vilém Mathesius by připomněl akt pojmenovací a akt usouvztažňovací; snad by se cum grano salis (s určitým odstupem) dalo říci, že pro porozumění je nezbytné nejen nazývat věci pravými jmény, ale také vést dialog, tedy spolutvořit vztah.
Věnoval jste se latině, zároveň rád pracujete s brněnským hantecem – jak to jde dohromady?
Dlužno říci, že latina je plnohodnotný, byť běžně takřka neužívaný jazyk. Hantec je hra, legrace, nástroj jazykové komiky. Dohromady to jde docela dobře – latina jako tisíciletý jazyk vybízí dívat se na leccos s nadhledem, zatímco hantec pomáhá zachovat si smysl pro humor a umění zasmát se sám sobě, a je to někdy kurňa hokna non plus ultra.
Jak poznáváte Británii po duchovní stránce? Dá se v tomto ohledu nějak srovnat Birmingham s Brnem?
Jsem v Británii zatím velice krátce, teprve tři měsíce, z nichž jeden jsem strávil na měsíčním soustředění kdesi ve Walesu; těžko tedy mohu srovnávat jinak než na základě prchavých dojmů. Řekl bych, že Birmingham je pestřejší, co se náboženského života týče – z okna autobusu vídám kostely nejrůznějších církví s evropskými i mimoevropskými kořeny, mešity, sikhské svatyně. Tu a tam se někdo – velmi plaše a decentně – zeptá v charitním centru, zdali je nabízený oběd halal; tu a tam se v našem domě objeví duchovní ze sousední anglikánské farnosti na několik dní odpočinku.
Mezi vaše oblíbené postavy patří Tomáš Becket, anglický mučedník 12. století, jehož jméno bylo v Česku vaší přezdívkou. Teď jste v jeho vlasti, mohl jste se už vydat po jeho stopách?
Do Canterbury jsem zavítal se školním výletem někdy na sklonku minulého století. Letos jsem se tam zatím nedostal. Nakolik je mi známo, byl za vlády Jindřicha VIII. v 16. století se zpětnou platností obžalován z velezrady. Protože byl tou dobou již půl čtvrtého století mrtev, mohl být potrestán toliko zničením náhrobku v tamní katedrále, tudíž to stopování by bylo poněkud obtížnější. Ale světecké osobnosti jsou sympatické v každé době a na každém místě.
Prožíváme období adventu, co máte na tomto čase rád?
Advent je doba, která mě učí těšit se. A těšení je víc než jenom čekání – to je v podstatě otázka trpělivosti, kterou si lze natrénovat, byť to není vždycky úplně snadné. Těšit se znamená vyhlížet, třeba i s určitou nedočkavostí, radost, která se zatím schovává někde za obzorem, ale už prosvítá. A těšit se taky znamená mít naději, ten „malý kamínek na prázdné dlani, kterým lze dohodit ke hvězdám“. A mohu-li nabídnout ještě dva citáty, „Naděje neznamená, že všechno dopadne dobře, ale že všechno má smysl, ať to dopadne jakkoli“ (V. Havel); a „Svět bude patřit tomu, kdo mu nabídne největší naději“ (P. Teilhard de Chardin).
Jak vnímáte soužití sekulárních a křesťanských Vánoc, mají nějaké průsečíky, třeba i duchovní?
Vánoce spojují – ať už je prožíváme jakkoli. Snad se příliš nespletu, řeknu-li, že jen málokdo chce být o Vánocích sám; ať už hledá cestu ke své rodině, nebo od ní prchá do jiné společnosti. Křesťanské Vánoce mají jako základní téma přesvědčení, že Bůh nechtěl nechat člověka o samotě, proto se sám člověkem stal – jako partner v dialogu, byť v podobě nemluvněte. Ale ono nemluvně uprostřed betlémské scény může být velmi výmluvné. Myslím, že tam, kde se lidé setkávají ke slavení, aby jim bylo spolu dobře, nebo alespoň o trošinku lépe, tam se projevuje cosi, čemu bychom mohli říkat „duch Vánoc“.
Nejoblíbenější kniha Cha! Strč ruku do mraveniště a řekni, který tě štípl! Anebo zeptej se matky mnoha dětí, které z nich má nejradši!
Oblíbený hudební žánr folk, klasická hudba
Oblíbený film nezapomenutelná klasika z dětství: Poklad na Stříbrném jezeře
Předvánočním rozhovorem se Zdeňkem Drštkou si redakční tým Magazínu M připomíná kolegu Filipa Breindla, který nás loni na sklonku roku nečekaně opustil.
Článek byl publikován v tištěné verzi Magazínu M, prosinec 2023.
