Oslavy stého výročí narození Zdeňka Kožmína

Sto let od narození profesora Zdeňka Kožmína si připomínáme 28. února 2025. Zanechal nesmazatelnou stopu v české literární vědě, zpopularizoval dílo Jana Skácela a výrazně ovlivnil řadu vysokoškolských i gymnaziálních studentů. Při této příležitosti se budou v průběhu roku konat různé aktivity nejen na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, ale i na dalších místech. Oslavy začnou v předvečer výročí 27. února vzpomínkovým setkáním a vernisáží výstavy 100 let Zdeňka Kožmína, která se koná v Čítárně kaFFe.  

Zdeněk Kožmín (1925–2007)

Narodil se v severních Čechách, v Hněvicích u Roudnice nad Labem. Do nedalekých Račic (odkud také pocházela jeho maminka) chodil na základní školu, v roce 1936 začal studovat na gymnáziu v Roudnici. Jeho tatínek pracoval na dráze jako výpravčí, což jednak ovlivnilo Kožmínovu celoživotní lásku k vlakům (rodina bydlela v nádražní budově), ale vedlo i k častému stěhování. Gymnázia tak navštěvoval ještě v Chomutově, znovu v Roudnici a nakonec ve Vysokém Mýtě na Orlickoústecku. Poslední přesun Kožmínovi pravděpodobně zachránil život – jeho bývalí roudničtí spolužáci byli v období heydrichiády zatčeni, převezeni do terezínské Malé pevnosti a někteří posláni do táborů v Osvětimi, Buchenwaldu a Flossenbürgu. Jak napsal bývalý Kožmínův spolužák, psycholog a profesor Jaro Křivohlavý: „[…] právě ti studenti, kteří bydleli v Roudnici, na to nejhůře doplatili. Dovedu si představit, jak by Zdeněk dopadl, kdyby se dostal například s Mirkem Kubíkem do Osvětimi.“

Univerzitní studia

Po druhé světové válce vystudoval češtinu a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde rovněž získal doktorát (Ústřední principy Rádlovy filozofie, 1949). Na univerzitě jej výrazně ovlivnili Jan Mukařovský a Jan Patočka, k oběma se bude hlásit celý život – ještě v devadesátých letech povede na Filozofické fakultě MU o Patočkovi semináře a vydá o něm i knihu (Modely interpretace. Patočkovské průhledy, 2001).

Ve svém přístupu k literatuře Kožmín rozvinul originální syntézu českého strukturalismu s filozofickým, respektive fenomenologicko-hermeneutickým myšlením, což v jeho pojetí znamená spojení analytického pohledu na text (analýza jeho stylu, významové výstavby, sledování širších literárních souvislostí) s existenciálním rozměrem interpretace – báseň, román či povídka se zapisují do našeho života, odhalují něco podstatného o nás samých i o světě, něco pro nás „znamenají“. U Patočky se také naučil, že interpretace není šablonou, ale otevřeným dialogem s textem, jeho výklady antické filozofie ostatně sám charakterizoval jako „umění interpretovat texty jako existenciální problémy“.

Učitelem učitelů

Patřil k vzácným pedagogům, pro něž je výuka posláním. Ať už pobýval na střední škole nebo na univerzitě, vždy se snažil studenty motivovat, podněcovat k vlastnímu zájmu o text, ukazovat cesty, po kterých se každý už musí vydat sám. Vyučoval nejprve (od roku 1949) na osmileté střední škole ve Starém Jičíně na Ostravsku, kam dostal tak zvanou „umístěnku“, v roce 1953 přesídlil na střední školu do Břeclavi, kde po roce začal vyučovat na Pedagogické škole. V roce 1956 přešel na Vyšší pedagogickou školu v Brně, která se 1959 transformovala v Pedagogický institut a v roce 1964 v Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (UJEP). Nahlédnuto šířeji, Kožmín tak byl s brněnskou univerzitou spjatý už od druhé poloviny padesátých let. Na pedagogické fakultě společně s kolegy Jiřím Rambouskem, Igorem Zhořem a Věrou Vařejkovou založili „Klub mladších vědeckých pracovníků“ – v didaktice prosazovali inovativní postupy, snažili se o neideologický přístup a hlásili se k myšlenkám obrodného procesu. V roce 1969 se Kožmín stal proděkanem pro vědecko-výzkumnou činnost, funkce se ale již nestihnul ujmout – nové vedení fakulty nebylo potvrzeno a Kožmín byl v roce 1970 donucen univerzitu opustit. 

i

Ve víru literární vědy

Souběžně s pedagogicko-didaktickou prací se zabýval literaturou. Od poloviny padesátých let psal recenze, glosy, studie, ale také estetické, literárněvědné a filozofické práce do časopisů Host do domu, Plamen (1966–69 členem redakční rady), Literární noviny, Červený květ, Orientace a Estetika. V případě Hosta do domu patřil Kožmín společně s Milanem Suchomelem, Olegem Susem a Jiřím Opelíkem k erbovním přispěvatelům časopisu. Jeho studii „Román lidské existence“ (1967) si v roce 1991 vybral Milan Kundera také jako doslov k opětovnému vydání románu Žert. Blízká mu byla existenciálně a absurdně laděná poetika (studie o Franzi Kafkovi, Albertu Camusovi, Samuelu Beckettovi nebo Eugènu Ionescovi), z české literatury se opakovaně vracel k dílu Vladislava Vančury, bratří Čapků, Milana Kundery, Ladislava Fukse, Bohumila Hrabala a k poezii Vladimíra Holana, Jana Skácela, Ludvíka Kundery či Oldřicha Mikuláška. Vydal také monografii Umění stylu. Úloha jazyka v současné próze (1967), v níž analyzoval styl více než dvaceti soudobých českých prozaiků, za práci obdržel titul docent. V roce 1968 vyšla jeho starší kandidátská práce Styl Vančurovy prózy. Na konci šedesátých let Kožmín rozpracoval interpretační metodu „zvětšenin“: prostřednictvím analýzy krátkého úryvku postihuje klíčové principy autorovy poetiky a také širší souvislosti s jeho dílem. A jak je pro Kožmína typické: „Zvětšený text nám zvětší i něco v nás samých“.

Místo, které jsem směl

Po odchodu z univerzity se mu podařilo zakotvit na gymnáziu v Zastávce, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 1985 – z počátku ovšem pod podmínkou, že nebude publikovat, ani se účastnit veřejného života (jen na okraj: v roce 1970 čítala Kožmínova publikační činnost přibližně 350 položek). Napsal několik prací „do šuplíku“ a soustředil se na inovaci výuky, kromě češtiny učil také němčinu, ruštinu a výtvarnou výchovu (málo se ví, že v době studií také rád maloval, dochovaly například jeho obrazy Roudnice a Vysokého Mýta). Na začátku osmdesátých let mohl vydat několik didakticky zaměřených studií a rovněž své návrhy na inovaci výuky slohu (Tvořivý sloh ve škole, vyšlo v kolektivní monografii Próza a poezie ve výchovně vzdělávací práci, 1985). Zásadní význam však měla skripta Interpretace básní (1986), která kromě inovativní didaktické části o práci s poezií ve škole přinesla interpretace třinácti českých básníků – v kontextu tehdejší oficiální produkce se tato práce zcela vyjímala. I tak (a nebo možná proto) čelila útoku některých ideologů, kteří Kožmínovi vyčítali přílišné zaměření na „filozoficko-meditativní linii české poezie (Hora, Hrubín, Halas, Holan, Mikulášek, Skácel)“ a zastávání nemarxistických pozic. V druhé polovině osmdesátých let se zabýval také dílem bratří Čapků (Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků, 1989), společně s manželkou Drahomírou – klasickou filoložkou – interpretovali dílo Komenského, příležitostně psal glosy a recenze do Rovnosti a Brněnského večerníku.

A znovu univerzita

V roce 1990 se Zdeněk Kožmín vrátil na pedagogickou fakultu (zastával tam rovněž funkci proděkana), o rok později byl jmenovaný profesorem české literatury a přešel na filozofickou fakultu, kde působil až do roku 2003. V letech 1991–92 a 1994–95 hostoval na Katedře slavistiky Vídeňské univerzity, v roce 1994 byl pozván na pařížskou Sorbonnu, kde pronesl přednášku „Patočka et Holan dans le contexte français“. Devadesátá léta byla pro Kožmína mimořádně tvůrčí: věnoval se dále recenzní činnosti, účastnil se literárněvědných konferencí a přispíval do kolektivních monografií (např. o Oldřichu Mikuláškovi – Pět na jednoho, 1995), připravil k vydání starší práce (Tvořivý sloh, 1995). S univerzitním kolegou Jiřím Trávníčkem také napsal dějiny české poezie od protektorátu až do současnosti (Na tvrdém loži z psího vína, 1998). Ze seminářů o Derridovi a Holanovi vzešly knihy Smysl dekonstrukce. Derridovské průřezy (1998) a Existencionalita, Malé eseje k Holanově sbírce „Předposlední“ (2003). Nakladatelství Torst vydalo také reprezentativní výbor z jeho díla Studie a kritiky (1995).

Čtenářsky mimořádně úspěšnou se stala monografie Skácel (1994), která se dočkala třech vydání. Originalita Kožmínova přístupu spočívá v propojování různých kontextů: postihuje básníkův život, literární vývoj a jeho inspirace, podíl na kulturním životě (například působení v Hostu do domu a v brněnských divadlech), ale také čtenáře vtahuje do interpretace konkrétních básní. Na začátku devadesátých let rovněž Kožmín spoluzakládal Společnost Jana Skácela, která se podílela na vydání Skácelových sebraných spisů (1996).

i

Deníky a v Hospici sv. Alžběty

Každý, kdo by chtěl více nahlédnout do Kožmínova světa, tak může učinit i skrze jeho deníkové záznamy. Sám Kožmín z nich pořídil dva výbory – Struktury (1995; deníky z let 1975–1989) a Obtisky (1998; léta 1990–1997), z pozůstalosti vyšel ještě návazný díl Bubáčci (2020; léta 1998–2002). Deníkové psaní se pro Kožmína stává prostorem, v němž vede dialog sám se sebou, popisuje každodenní události, vědeckou práci i své učitelské působení na gymnáziu a na univerzitě, soukromé reflexe se střídají s literárními a filozofickými úvahami, glosami, aforismy, básněmi nebo vzpomínkami. Často popisuje své toulky krajinou, na nichž mu dělali společnosti jeho oblíbení básníci – rád chodil podél Vlárské trati, brněnské přehrady nebo do lesů kolem Zastávky.

Poslední tři roky prožil Zdeněk Kožmín v Hospici sv. Alžběty v Brně. Navštěvovali jej studenti, spolužáci, kolegové, přátelé, společně s ošetřujícím personálem také četli a interpretovali básně Vladimíra Holana a Jana Skácela. Jak napsala lékařka Anna Vlčková: „Zážitek s rozborem básní na ranní vizitě je skutečně unikátní – nejen u nás, ale asi na celém světě.“ Na jaře roku 2007 proběhl v hospici také křest Zvětšeniny z Komenského, kterou Kožmín napsal v osmdesátých letech společně s manželkou Drahomírou. Zemřel v pondělí 12. listopadu 2007, pochován je v rodišti své ženy – v Kunštátě. Za svůj mimořádný kulturní, vědecký a pedagogický přínos byl oceněn Cenou města Brna (1996) a Zlatou medailí Masarykovy univerzity (2003).

Vzpomínková setkání, výstavy, konference

V následujících dnech a měsících se uskuteční řada aktivit, které profesora Zdeňka Kožmína připomenou. Na filozofické fakultě se 27. února od 16 hodin koná vzpomínkové setkání, které je spojené s vernisáží výstavy o Kožmínově osobnosti a díle – výstava bude k vidění až do 10. března. Nad touto akcí převzala záštitu primátorka statutárního města Brna JUDr. Markéta Vaňková. Dne 1. března organizuje Klub absolventů gymnázia v Zastávce pietní akt na hřbitově v Kunštátě. Na velvyslanectví ČR ve Vídni, kam bude rovněž převezena výstava, bude Kožmín připomenut 11. června. Ve dnech 11. a 12. září se na Ústavu české literatury uskuteční o Kožmínovi vědecká konference, na 4. října se chystá na Gymnáziu T. G. Masaryka v Zastávce vzpomínkové setkání. Další informace jsou k dispozici na speciálním webu 100 let Zdeňka Kožmína.