V oboru Neurovědy získal Zlatou medaili MU Ivan Rektor. Druhý oceněný, Petr Dvořák, se věnoval výzkumu kmenových buněk a výrazně promluvil také do systému celostátního hodnocení vědy.
Špičkový vědec i manažer miluje fyzickou práci
Přednosta Biologického ústavu lékařské fakulty a také její proděkan, prorektor Masarykovy univerzity pro vědu a výzkum, člen státní Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Tyto a mnohé další pozice zastával během své kariéry biolog Petr Dvořák.
Nebyl však jen dobrým manažerem v oblasti vědy, ale také vědcem. Zabýval se fungováním fibroblastového růstového faktoru a jeho receptorů u lidských kmenových buněk. Studoval zejména mechanismy dělení, diferenciace a genomové stability kmenových buněk a témata týkající se jejich možného použití pro vývoj léků a modelování lidských nemocí.
Před více než dvaceti lety se mu podařilo jako třetímu na světě získat lidské embryonální kmenové buňky. „Takové mimořádně obtížné vědecké pokroky jsou vždy týmová práce a já jsem měl tehdy v roce 2003 v laboratoři vynikajícího parťáka, dnešního šéfa Ústavu histologie a embryologie lékařské fakulty Aleše Hampla, se kterým jsme se o práci dělili. Moje vědecká parketa byl potom objev, či spíše popis jednoho z klíčových mechanismů, kterým se tyto nejuniverzálnější kmenové buňky udržují univerzální, dokud nedostanou dostatečně silný signál, aby se specializovaly v jiný typ buněk,“ uvedl Dvořák.
Dodal, že o několik let později byla jeho práce uvedena v jednom americkém přehledném článku jako významný milník ve výzkumu kmenových buněk mezi klonováním ovce Dolly a vytvořením takzvaných indukovaných pluripotentních kmenových buněk, za něž byla udělena Nobelova cena. Profesor Dvořák to ale bere s rezervou. „Ian Wilmut, ‚otec‘ ovce Dolly, a Shinya Yamanaka, objevitel metody, jak vytvořit z diferencovaných buněk kmenové, jsou opravdovými světovými superstar,“ řekl profesor Dvořák. „Za takového se ani zdaleka nepovažuji.“
Jako velký úspěch lze hodnotit i jeho práci v oblasti hodnocení vědy. Je totiž hlavním autorem aktuálně používané metodiky hodnocení výzkumu v České republice. „Metodika M17+ byla strašná práce, ještě větší přesvědčování a kupodivu zafungovala z mého pohledu docela dobře. První podstatnější parametrické vylepšení nastalo až letos, takže běží nějakých osm let a žádný malér se neobjevil. Je v ní tlak na kvalitnější vědu a konečně upevňuje v rovnostářském českém prostředí povědomí, že některé instituce jsou prostě ve vědě úspěšnější a některé méně. Snaží se ukazovat i proč,“ ohodnotil zpětně svou práci Dvořák a dodal, že je škoda, že výsledky této metodiky více nevyužívá ministerstvo školství.
Výraznou manažerskou stopu pak zanechal profesor Dvořák i jako prorektor Masarykovy univerzity pro vědu a výzkum, kde se mimo jiné zasadil o vznik grantu MUNI Award in Science and Humanities. „Pokrok univerzity sleduji zpovzdálí. Protože kolegové jsou v poslední době ze svého pohledu praktikujících vědců docela optimističtí, soudím, že pokrok univerzity je značný. Co asi stále vázne, je přilákání úspěšných vědců ze zahraničí. To je ale otázka peněz na výzkum, především na lidi. Co by ale šlo podstatně na univerzitě zlepšit, je promyšlenější obsazování manažerských pozic, odkud se dá vědecké prostředí ještě ovlivnit, úspěšnými lidmi se zahraniční zkušeností a respektem ve své komunitě. To bych považoval, s výjimkou oborů, které jsou vázány na české prostředí, téměř za nepodkročitelné kritérium.“
V současnosti působí Petr Dvořák jako místopředseda Vědecké rady Akademie věd ČR a také si užívá zasloužený důchod. A jak? „Miluji jakoukoliv fyzickou práci. Žijeme s manželkou a hromadou zvířat na malé farmičce uprostřed národní přírodní rezervace, křižujeme okolní nádherné lesy s našimi psy, takže v podstatě žádný volný čas nemám. Ale když náhodou mám, ctíme přece jenom soboty a neděle, rád čtu Science, Vesmír, Živu nebo Včelařství, o nejnovějších objevech nahlas informuji manželku, která je z oboru a úžasně vytrvale pobíhá okolo zvířat. U toho pijeme dobré francouzské červené a jednou (až dvakrát) týdně kouříme doutník. Prostě spokojený život emeritních biologů v souladu s přírodou.“
Celý život zasvětil výzkumu mozku
Slovo celoživotní je v případě Ivana Rektora velmi výstižné, na Masarykově univerzitě (dříve Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně) vystudoval medicínu a po pěti letech v nemocnici v Uherském Hradišti začal působit na Neurologické klinice Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, což je společné pracoviště s Fakultní nemocnicí u sv. Anny v Brně. Od roku 1992 do roku 2012 kliniku vedl a vybudoval z ní špičkové neurologické pracoviště s vynikajícím renomé ve světovém kontextu.
Byl také členem vedení univerzity, jako prorektor pro rozvoj působil v letech 2006 až 2011. Významně se v té době podílel také na zrodu Středoevropského technologického institutu CEITEC, kde od roku 2013 vede výzkumnou skupinu Multimodální a funkční neurozobrazování.
Ivan Rektor se ve své práci a výzkumu zaměřil na epilepsii a pohybové poruchy. Několik let před sametovou revolucí pracoval v Paříži s epileptickými opicemi a později se věnoval také oblasti epileptické chirurgie. Aktuálně se zaměřuje na možnosti lokalizace epileptických oblastí v mozku.
Epilepsii a Parkinsonově nemoci se věnuje stále. Před několika lety ale zaujal veřejnost jeho výzkum zaměřený na mezigenerační přenos traumat, do něhož zahrnul přeživší holocaustu. Na to pak navázal dalším výzkumem stresu u lidí, kteří utekli před válkou na Ukrajině, a také u těch, kteří zažili válečný konflikt v bývalé Jugoslávii.
„V roce 2015 jsem si uvědomil, že je poslední čas na vyšetření přeživších holocaustu. Bylo to 70 let po válce a průměrný věk přeživších byl 80 let, nejstarší měli až 95 roků. Vyšetřovali jsme tři generace – přeživší a pak děti a vnuky, jejichž předkové holocaust přežili,“ uvedl Rektor, jehož rodiče se na Slovensku zapojili do partyzánského odboje.
Výzkumníkům se podařilo vyšetřit 49 přeživších, 86 lidí z druhé generace a 88 pak z třetí generace rodin, které zažily holocaust. Vyšetřili také věkem odpovídající skupiny lidí, kteří tento extrémní stres nezažili. Účastníci podstoupili magnetickou rezonanci mozku a psychologické testy.
Prožitý stres se zásadně ukázal u přeživších. Projevil se změnami šedé kůry mozkové v té části, která souvisí se stresem, emocemi, pamětí a chováním. Další dvě generace neměly rozdíly ve struktuře mozku, ale byly patrné v propojení oblastí mozku souvisejících se stresem. Psychologické testy pak odhalily jasné rozdíly mezi generacemi přeživších a kontrolní skupinou, například ve vyšší míře úzkosti či projevech posttraumatického stresu.
„Druhá i třetí generace těch, jejichž předci přežili holocaust, pociťovala vliv stresu svých předků. Stále ale nevíme, zda je tento stres přenášený epigeneticky či sociální cestou," zdůraznil Rektor, který se svým týmem navázal na svou práci dalším výzkumem stresu u lidí, které osobně zasáhla válka na Ukrajině.
„Celoživotní důsledky holocaustu a prokázaný vliv i na vnoučata přeživších mohou pomoci pochopit adaptační výzvy pro ty, kteří přežili nedávné či současné války a stresující události,“ doplnil Rektor k významu tohoto výzkumu.
