Kromě přednášky a besed připravilo Kulturní centrum Masarykovy univerzity pro své studující a zaměstnance, ale také pro širokou veřejnost, ve spolupráci s Archivem MU také speciální putovní výstavu, která měla na obou akcích svou premiéru.
„Připomínáme si 80. výročí konce druhé světové války. Byl to konec celosvětového ničivého konfliktu, konec vojenských operací a válečných běsů, které znamenaly zničení milionů lidských životů na frontě i v zázemí. Připomínáme si také následky tohoto konfliktu – politické, hospodářské, kulturní, ve změně hranic i ve změně mentalit. Konec války také znamenal poznání a uvědomění si válečných zločinů zejména v souvislosti s nenávistí k Židům, tedy s tím, čemu říkáme holocaust nebo šoa,“ takto uvedl pořad Tíživé osvobození prorektor pro personální politiku, akademické a kulturní záležitosti Jiří Hanuš. „Konec války znamená nejen radost, ale také obavy ze spojenectví demokratického Západu nebo strach ze Sovětského svazu, vedeného Josifem Vissarionovičem Stalinem, či z nového rozdělení Evropy, které se začalo rýsovat hned na konci války. Z dnešní perspektivy vidíme konec války také i konec evropské dominance, velké přesuny obyvatelstva a v zásadě první předzvěsti studené války, v níž budou dominovat dvě světové mocnosti – Spojené státy americké a Sovětský svaz,“ dodal Hanuš.
Z dokumentačních materiálů vytvořil Archiv Masarykovy univerzity výstavu Nejlepší uctívání jest zajisté následování s podtitulem Profesorský sbor Masarykovy univerzity a druhá světová válka. „Výstava představuje patnáct profesorů, kteří byli za své zapojení do protinacistického odboje perzekvováni a přišli o život. Málo se ví, že Masarykova univerzita byla nacistickou perzekucí v rámci českých vysokých škol postižena zdaleka nejvíce. My jsme přišli o více než desetinu profesorského sboru. Perzekuci vůči naší univerzitě předčí ve středoevropském prostoru pouze teror vůči některým polským univerzitám,“ vysvětlila archivářka Jaroslava Kacetlová.
„My se s univerzitními dějinami až nadmíru často setkáváme právě přes osudy celé generace perzekvovaných profesorů. Po nacistické okupaci následuje rok 1948 a padesátá léta a poté sedmdesátá léta s normalizací, proto je dobré se zamýšlet nad tím, jak to Masarykovu univerzitu a potažmo celou vědeckou scénu muselo poznamenat, když přišla o několik vědeckých generací za sebou. Byli to generace, které byly pracně vědecky vychovávány, ale zároveň to byli i nositelé určitých idejí. A je dobré si uvědomit, z čeho všeho se univerzita a celá věda samotná musela vzpamatovávat, co musela překonávat,“ nadnesla jednu z myšlenek Kacetlová. „Výstava se snaží představit profesory jak po stránce jejich samostatné vědecké činnosti, ale také jsme se chtěli podívat i do jejich soukromí, na jejich osobní život. Klade si otázku, co bylo motivací nebo smyslem, proč tyto mnohdy mezinárodně uznávané vědecké osobnosti byly ochotné riskovat svůj život v odboji. A to nemluvím o jejich vědeckých kariérách,“ dodala Kacetlová.
Součástí pořadu Tíživé osvobození, který se konal 24. dubna v Mendelově skleníku v Augustiniánském opatství na Starém Brně, byla přednáška hostujícího profesora Andreje Zubova věnovaná situaci v roce 1945 z hlediska ambicí Sovětského svazu a Josifa Vissarionoviče Stalina s názvem Osvobození nebo zotročení: osud Evropy ve Stalinových poválečných plánech. „Dodnes se nejen v Rusku, ale ve všech zemích, které kdysi patřily do prostoru Sovětského svazu, vzpomíná na to, že Rudá armáda osvobodila část Evropy od nacismu. Obětí toho hrozivého režimu, který se usadil v této části Evropy, se stalo obrovské množství lidí. Ale Rudá armáda, vykonávající Stalinovu politiku, měla jiný úkol. Následovaly ji vnitropolitické jednotky NKVD a špionážní organizace Směrš. Ještě probíhala válka, ale už v roce 1943 se v Teheránu členové antihitlerovské koalice mezi sebou dohodli o rozdělení Evropy a kdo bude mít kde svůj vliv. Pro Stalina to znamenalo náhradu jednoho totalitního režimu za jiný,“ objasnil v úvodu své přednášky Zubov. „A přicházíme k tomu nejdůležitějšímu, k metodě, jak toto zotročení Evropy vypadalo. Proč je tak důležité se o tom dnes bavit? Protože putinovský režim je přímým pokračovatelem stalinského režimu. Využívá stejných metod, přístupů a zásad, a to především vůči té části Evropy, která je k němu nejblíž,“ upozornil Zubov na nebezpečnou podobnost situace, která by se mohla opakovat.
O tom, co se dělo ve válečném Brně a jakou podobu mělo jeho osvobozování, vypráví emotivně líčená povídka spisovatele a esejisty Zdeňka Rotrekla nazvaná Zpráva o pádu města, kterou citlivě přečetl vedoucí Katedry českého jazyka a literatury na pedagogické fakultě David Kroča v doprovodu kytaristy Martina Kostaše. Vzpomínkový pořad byl odlehčen dobovými hudebními příspěvky kapely Dívka k rytmu zrozená se zpěvačkou a ředitelkou Mendelova muzea Blankou Křížovou.
Pořad v Telči
Hned 25. dubna se v Univerzitním centru Telč uskutečnil pořad Ozvěny Masarykových dnů – 80 let míru. Pořad opět moderoval Jiří Hanuš a tentokrát vedl diskusi se dvěma historiky – se současným ředitelem Památníku Lidice Eduardem Stehlíkem a s Vladimírem Černým z Fakulty sociálních studií MU.
„Boje probíhaly jižně od Brna v okolí obce Ořechov, kde se Němci velmi tvrdě bránili, a trvaly týden za použití tanků a samohybných děl, z nichž několik desítek bylo zničeno z obou stran. Většina Brna byla osvobozena v průběhu 26. dubna, ale v některých okrajových částech nastal mír později – v Králově Poli až 27. dubna, v Řečkovicích boje pokračovaly až do začátku května, stejně jako v okolních vesnicích jako například Soběšice. Boje na Brněnsku byly tvrdé a samotné město utrpělo už americkými nálety v roce 1944, pak sovětskými nálety od 8. dubna 1945, dělostřeleckou palbou, takže výsledek byl, že každý druhý dům v Brně byl poškozen nebo zničen. V tomto ohledu bylo Brno zdevastovanější než samotná Praha, což asi málokdo ví,“ řekl Vladimír Černý v pořadu Českého rozhlasu Brno, kde hovořil mimo jiné i o nacisty zatajeném atentátu na SS-Hauptsturmführera Augusta Gölzera a následné popravě odbojářů Vladimíra Blažka a Aloise Bauera.
„Boje o Brno byly velmi krvavé. Na jižní Moravě zahynulo celkem dvacet tisíc sovětských vojáků a několik tisíc rumunských. Účast rumunských vojáků byla při osvobozování velmi důležitá, v Brně na Ústředním hřbitově je jich také celá řada pohřbena. Na osvobozování Moravy se podílela nejen Rudá armáda, ale také jednotky Rumunské královské armády, která od roku 1944 poté, co Rumunsko, nejprve spojenec Hitlera, uzavřelo příměří se Sovětským svazem a pak spojenectví,“ doplnil Černý.
