Studijní odbor rektorátu MU zorganizoval 23. listopadu 2005 v rámci vzdělávacího cyklu Univerzity třetího věku přednášku veřejného ochránce práv JUDr. Otakara Motejla na téma Budování právního státu. Vystoupení bývalého předsedy Nejvyššího soudu ČSFR a ČR (1990-1998), exministra spravedlnosti (1998-2000) a historicky prvního českého ombudsmana si nenechali ujít nejen posluchači, ale ani mnozí z učitelů a funkcionářů Masarykovy univerzity. Po přednášce si Motejl našel čas odpovědět na několik otázek také pro Muni.cz. Když si vzpomenete na své působení ve vysokých státních funkcích, jaké rozhodnutí, které jste učinil, nejvíce ovlivnilo každodenní život občana České republiky?
Spíše bych řekl: snad možná časem ovlivní. Jako ministr spravedlnosti jsem prosadil různé zákonné předpisy, ale ne všechny byly systémově významné. Byl bych rád, aby jednou život občanů ovlivnilo moje rozhodnutí pověřit profesora Karla Eliáše přípravou nového občanského zákoníku. Moji předchůdci zřídili mnohočlennou komisi k dosažení téhož, ale ukázalo se, že přes všechnu snahu se komise nemohla vypořádat ani s těmi nejelementárnějšími věcmi, kdežto profesor Eliáš toto dílo z větší části skutečně připravil, a to ve lhůtě, na které jsme se dohodli.
Pokud byste mohl v současném právním systému České republiky změnit některou z norem, která by to byla?
Žádná. Já naopak říkám: nechme ty normy, ať už jsou či nejsou povedené, opravdu fungovat. Co skutečně komplikuje náš právní i veřejný život, je to, že se normy neustále mění. Je to klasicky problém podnikatelů, když se mají rozhodnout pro nějakou formu podnikání. Mají pocit určité nejistoty z dlouhodobé budoucnosti, jakým způsobem se bude vyvíjet právní prostředí z pohledu jejich plánů a potřeb. Já bych opravdu uvítal, kdybychom ten legislativní kvalt na chviličku zarazili, a nechali život běžet v kolejích, na které jsme ho posadili. Až s určitým časovým odstupem můžeme pečlivě uvážit, jakým způsobem případné nedostatky odstranit a přistoupit k nějakému koncepčnímu řešení, a ne reagovat novou opravou nebo novou záplatou.
Vystoupení bývalého předsedy Nejvyššího soudu, exministra spravedlnosti a historicky prvního českého ombudsmana si nenechali ujít nejen posluchači, ale ani mnozí z učitelů a funkcionářů Masarykovy univerzity.
Jak si představujete svého budoucího nástupce ve funkci veřejného ochránce práv?
To je trochu choulostivá otázka. Jsem vyznavačem cynické teorie, že každý z nás, kdo zastáváme nějakou funkci, by měl usilovat o to, aby jeho nástupce byl horší než on sám, aby se pak s láskou a úctou vzpomínalo na něho samotného. To je ale skutečně spíš bonmot. V naší instituci se vytvořil mladý a podle mého názoru dobrý kolektiv. Mám tak trošku strach, že když sem přijde někdo jiný, tak se mu ty interpersonální vztahy a převážně neformální komunikace nebudou líbit. Na druhé straně si uvědomuji, že zde po pěti letech zakořenila řada dobrých, ale i špatných zvyků, a že asi věci prospěje, když ten člověk přijde s nějakými novými nápady.
Pokud se rozhodnete již znovu nekandidovat, zůstanete zde v Brně, anebo se chcete vrátit do Prahy?
Je pravda, že zatímco v průběhu prvních osmi let po roce 1989 jsem dojížděl z Prahy do Brna, teď v druhých osmi letech dojíždím z Brna do Prahy. Abych to řekl názorně, předtím jsem žehličku a žehlicí prkno měl v Praze, nyní mám žehličku a žehlicí prkno v Brně. V rozhodování, kde zůstat, tak hrají hlavní úlohu především pragmatické důvody, a sice to, že zde v Brně bydlím sice velice příjemně, ovšem ve služebním bytě. Na druhou stranu v Praze mám sice teď trošku chátrající, nicméně byt, ve kterém bydlím od roku 1964 a mám tam své soukromí, takže Praha je do budoucna mojí jedinou možnou adresou.
Jste členem Správní rady Masarykovy univerzity, co byste z této pozice univerzitě popřál do dalších let?
Samozřejmě jenom to nejlepší, protože bez nadsázky považuji Masarykovu univerzitu za vynikající pracoviště, které nejenom kvantitativně, ale i kvalitativně vytváří přinejmenším rovnocenného partnera Univerzitě Karlově, jejíž jsem absolventem a která podle mého názoru až příliš spoléhá na to, že je nejstarší na sever od Alp. Co se ale týká vztahu k Univerzitě Palackého v Olomouci, mám ze strany Masarykovy univerzity pocit určité zdrženlivosti a odstupu, navzdory tomu, že UP pro ni rozhodně nemůže být konkurencí. Proto by měla spíše usilovat o její rozvoj, než ji nechat se potácet na ne úplně pevných pozicích. I Masarykova univerzita může být tou nejlepší jen v situaci, kdy tady budou existovat další univerzity, byť o něco horší. V tomto směru je, myslím, Praha k Plzni shovívavější; tam interakce mezi těmito dvěma univerzitami funguje o něco lépe.
Na kterého učitele ze svých vysokoškolských přednášek vzpomínáte nejraději?
To je složitá otázka. Já jsem studoval na pražské Právnické fakultě v letech 1951-1955, což bylo vrcholné období degenerace právnických studií ve smyslu skomírajícího stalinismu. Na mě zapůsobilo několik učitelů, ne snad svým pedagogickým výkonem, ale i tím, že jsem absolvoval jejich poslední přednášku před zatčením. Byli to v obou případech lidé, o jejichž charakteru mám více než vážné pochybnosti. Faktem ale je, že v obou případech věděli, že státní bezpečnost na ně čeká před dveřmi fakulty, a najednou vydali takový výkřik do posluchárny, v té chvíli nic netušícím posluchačům, o tom, že život je krásný a že stojí za to ho užít. Byly tam dvě osobnosti, které byly v tomto prostředí skutečně nadprůměrné: profesor Solnař a profesor Viktor Knapp, jejichž inteligence byla jedinečná, pedagogické schopnosti vynikající, ale čas mě poučil o tom, že i oni měli hrubé nedostatky charakterové, kterými se zasloužili o svoje mocenské postavení. Takže na rozdíl od základního školství mi to vysokoškolské školství nějaké celoživotní vzory nedodalo. Taková ale byla doba.
